Hlásíme sestřičce, kolik máme a ona rozdává instrukce: „Róza si dá inzulín hned a může začít jíst. Zdeňka inzulín taky teď hned, ale bude muset chvilku počkat s jídlem… Simonko, Ty si dáš inzulín až po jídle.“
Odcházíme společně do jídelny. Jdeme po schodech dolů, je tady s námi několik tlouštíků a dvě opravdu hodně hubené holky.
V jídelně to voní po pečeném kuřeti. Ke stolu si sedáme my tři a ještě jedna z těch dvou hubených holek. Jmenuje se Katka. Dostáváme kuře s bramborem a začínáme jíst. Jenom Zdeňka musí s jídlem ještě chvíli počkat. Kuře je moc dobrý, my tři sníme skoro všechno, co máme na talíři. Katka sní dvě brambory a trochu se porýpe v kuřecím stehnu.
„Nemám hlad,“ říká nutriční sestře, která kontroluje, kdo co snědl.
„Jak to? Takový dobrý jídlo, že jo holky?“ obrací se na nás sestřička.
Kýváme všechny s plnou pusou.
„Prostě nemám hlad,“ říká znechuceně Katka. Je jí dvanáct, ale vypadá nanejvýš na osm. Říká, že nemá chuť k jídlu. Zato tlouštíci vyluxovali všechno, co měli na talíři a mlsně pokukují po banánu posypaném kakaem, který Katka dostává jako zákusek. Ten bychom si dali i my. Katka sní sotva dvě sousta a odstrčí talíř od sebe.
Světlovlasá holka u vedlejšího stolu se otáčí a vypadá, že v nestřeženém okamžiku talíř s banánem vezme. Nutriční je ale ve střehu a talíř jí před nosem odnese. Když vstáváme od stolu, ukáže se, proč jí dezert nedopřála. Je tady kvůli nadváze. Ale když seděla za stolem, tak to ani nebylo vidět.
„To je Dana,“ představuje nám ji Katka. „Tak dneska to nevyšlo,“ usměje se na Danu a nám vysvětluje: „Má něco se štítnou žlázou a pořád by jedla,“ směje se Katka.
„Já za to nemůžu, že mám hlad,“ říká omluvně Dana a smutně se na nás usměje: „Vy máte všechny cukrovku?“
Přikývneme.