20 různých příběhů a každý ukazuje, co nás může při kojení potkat. Vyslechla jsem 20 žen a sepsala jejich zkušenosti, pochyby, pokusy a úspěchy. Chcete si je přečíst v knize Naše cesta ke kojení? Budu ráda, když mi pomůžete pokrýt náklady na její vydání.
Autor: Tereza Mynářová
Kojení nám zmizelo ze života…
Kojit miminko chce většina nastávajících matek. V porodnicích jich zhruba 95 % s kojením skutečně začne, na konci šestinedělí už se ale v Česku výlučně kojí jen 26 % miminek. Ve třech měsících 13 %.
Proč kojení často nevyjde podle původních představ? Jeden z důvodů je ten, že jsme ho ztratily z očí. Kojení přestalo být zkušeností, kterou si ženy v komunitě jednoduše vzájemně předávají.
Knihou Naše cesta ke kojení chci pomoct k tomu, aby se kojení vrátilo do běžného života. Sdílení příběhů a zkušeností pomáhá. Ukazuje nám, že v tom nejsme samy. Nacházíme inspiraci, jak se s různými nejistotami vypořádat. Dostáváme naději, že každé náročnější období přejde.
Vyslechla jsem dvacet žen a sepsala jejich zkušenosti. Od očekávání v těhotenství, prvních dnů v porodnici, po další měsíce a roky. Každý příběh je jiný, každý ukazuje, co nás může potkat. Co vše je normální a jak se s tím popasovat.
A každý se zaměřuje na trochu jiné téma. Například:
Najdete tu „obyčejné“ příběhy o tom, jak z počáteční nejistoty vyrostly silné ženy a spokojené děti. Ale i těžké začátky a nelehká rozhodování.
Ukázka ilustrace z knihy. Autorka: Adéla Šnýdlová
Co je mým cílem?
Vybrané peníze použiju na publikaci knihy, kterou se chystám vydat během července 2021 vlastním nákladem.
Konkrétně potřebuji zaplatit:
Díky vaší podpoře se budoucí i stávající matky lépe seznámí s kojením. Získají konkrétní představu, jak může vypadat, co někdy obnáší a jak lze podobné situace řešit. Pomůžete vrátit kojení do našeho každodenního života a možná zbourat některé předsudky nebo zažité zvyky, které kojení příliš nepomáhají. Věřím, že díky knize se řada čtenářek přestane bát, že je jejich dítě jediné, které se chce stále nosit nebo odmítá být kdekoliv jinde než u nás. A získájí tak více jistoty a důvěry v sebe a své miminko.
Ukázka ilustrace z knihy. Autorka: Adéla Šnýdlová
O autorce knížky
Tereza Mynářová je ekonomka, novinářka a laktační poradkyně Mamila o.z.
O kojení se začala více zajímat po narození svého prvního miminka – když zjistila, že nejde jen o jídlo a pití, ale o způsob, jak miminko uklidnit, uspat, starat se o jeho zdraví. Zkrátka o plnohodnotnou a důležitou péči.
Během rodičovské dovolené absolvovala kurz laktační poradkyně, aby mohla ženy v kojení konkrétně a účinně podporovat a měla k tomu co nejvíce odborných znalostí. V posledních dvou letech pomohla desítkám matek, včetně těch, kterým v porodnicích řekli, že „s těmito prsy kojit nebudou“. Od roku 2020 se také věnuje osvětě a propagaci kojení na Instagramu.
Ukázky z knihy
Ukázka č. 1
Syn se ochotně přisával, jakmile jej ale Petra položila, plakal. „Takže jsem se bála, jestli ho nepřikládám špatně.“ Později volala sestru, aby jí kojení pro jistotu ještě jednou ukázala.
„Strávila tam se mnou nanejvýš třicet sekund. Dítě se přisálo, tak že prý dobrý. Tady si ho trochu poupravte, sedněte si víc zpříma, vy kojit umíte. A to bylo celé,“ shrnuje. Po této zkušenosti se nikoho dalšího na nic neptala. A doufala, že to zvládnou sami.
Neustálý pláč však pokračoval i doma. „A já v prvních týdnech fakt netušila, čím to je. Myslela jsem si, že mám asi málo mlíka,“ hodnotí Petra. „Byla jsem ve všem strašně nejistá,“ shrnuje první týdny svého mateřství. Všechny příbuzné, které jí radily, ať se netrápí s kojením, přece také porodily a vychovaly děti. Měly tedy pravdu?
Ukázka č. 2
Okolo deváté hodiny dopoledne dovezl partner dceru ke škole a Lucie se během přestávky snažila miminko nakojit. V autě.
Škola jí sice měla ze zákona poskytnout místnost na kojení, mladá matka však dostala kabinet.
„Takže bych musela odsávat mléko nebo kojit před učitelkami, které tam normálně byly. Jinak s kojením na veřejnosti problém nemám, ale toto by mi bylo hodně nepříjemné,“ vysvětluje, proč raději i v zimě seděla s miminkem na parkovišti.
Výjimkou byly týdny, kdy chodila na praxi do nemocnice. Pak kojila dceru v šatně, kde v tuto dobu nikdo nebýval.
Jenže dopolední kojení končila často nevalně. Protože Lucie s nástupem do školy přestala kojit tak často, jak si s dcerou v prvních týdnech navykly, miminko bývalo nespokojené. „Dcera se mi vůbec nechtěla přisát nebo u toho hrozně brečela. Takže jsem tam s ní byla, snažila se ji nakojit a vlastně se to občas ani nepovedlo.“ Lucie přitom věděla, že za chvíli se musí vrátit do třídy a nemůže čekat, až se miminko zklidní a kojení podaří.
Ukázka č. 3
Zhruba po měsíci byla Monika na kraji sil. „Měla jsem pocit, že už skočím z okna. Pokud nebyla dcera u mě, brečela. Stačilo, abych se vzdálila na metr, na dva.“
Takže stále kojila, do toho za ní chodilo rok a čtvrt staré batole. „Syn neuměl ještě moc mluvit, bylo složité se dorozumívat a já toho měla skutečně nad hlavu,“ popisuje.
„No nic, řekla jsem si. I kdybych měla být za lesanu, nutně potřebuju šátek,“ rozhodla se tenkrát. Přišla do obchodu a ptala se obsluhy, jak se šátek váže. Odpověděli jí, že tam to nikdo neumí. „Prý tady máte návod a zkuste to nějak ušněrovat,“ doplňuje Monika. Zároveň byla šokovaná, kolik podobná věc stojí.
Postupně se s šátkem sžila, naučila se v něm kojit, a díky tomu se jí uvolnily ruce. Dceru tam pak mívala třeba i osmnáct hodin denně.
Srdečně vás zdravím, v úterý 3: 8. dorazí knížky z tiskárny, takže pokud máte objednáno, můžete se těšit na balíček. Případně se nám snad co nejdříve povede domluvit předání. Zároveň vás chci pozvat na křest, který proběhne v sobotu 14. 8. od 14:30 v Praze v Komunitním centru a zahradě Kotlaska.…
VíceSrdečně vás zdravím a velmi děkuji za podporu mého projektu! Díky vaší pomoci se podařilo potřebnou částku vybrat, a knížku tak bude možné vydat. Aktuálně kniha prochází editací, ve druhé půli května ji čekají korektury, následně ji předám grafičce a v půli července ji nechám vytisknout…
Více
Komentáře