Pokud máte k projektu další dotazy, případně, chcete e-knihu objednat po uzavření crowdfundingu, pište na marketing@biztweet.eu
Objednejte si e-knihu, která odhaluje nepřátele demokracie a akci tajných služeb, která vedla k nástupu Vladimira Putina k moci. Podpořte vydání knihy Rusko v plamenech v Česku a vznik projektu, který odhaluje tuzemské dělníky propagandy.
Autor: Tomáš Lemešani
26.2.2022
Pokud máte k projektu další dotazy, případně, chcete e-knihu objednat po uzavření crowdfundingu, pište na marketing@biztweet.eu
26.2.2022
Děkujeme. Díky Vaši podpoře můžeme konstatovat, že crowdfunding pro knihu Rusko v plamenech dopadl úspěšně.
S nasazením na odkazu, který zanechal také zavražděný Alexandr Litviněnko pracujeme.
Pokud máte o objednávku eknihy, anebo jiné odměny zájem, běží poslední hodiny kampaně
24.2.2022
Tragické naplnění černých scénářů a útoky Rusů na objekty vzdálené 300 kilometrů od českých hranic, či dvě hodiny autem z Košic.
Podpořte projekt, který českým a slovenským čtenářům popisuje taktiky jakými Putinův režim napadá cizí země a jak se dostal k moci, předobjednávkou knihy zavražděného Alexandra Litviněnka, anebo výběrem jiné odměny
23.2.2022
Jak jsme popsali v první části, konflikt mezi Gruzií a Abcházii se nikdy nepodařilo zcela utišit. Mise OSN či mezinárodní dohled fungovaly pouze dočasně. Šlo o mimořádně nešťastný příběh, ve kterém si Ruská federace otestovala akceschopnost Západu. Rusku tehdy jeho hra opět prošla.
Po letech bublající nenávisti, v létě roku 2008 Abcházie zaútočila na gruzínské pozice v soutěsce Kodori a souběžně s tím se rozhořely i boje v dalším regionu – Jižní Osetii. Konflikt vznikl těsně poté, co na jaře 2008 začala Gruzie oficiálně jednat o možném vstupu do Severoatlantické aliance. Zatímco dříve vstupovali Rusové do gruzínsko-abcházských konfliktů spíše skrytě, nyní se do bojů otevřeně zapojila například ruská černomořská flotila a ruské letectvo. Logika a cíl byly jednoduché – bude-li Gruzie v aktivním či latentním válečném konfliktu, NATO nebude uvažovat o nabídce členství, ani to dle svých vlastních pravidel udělat nemůže. Válka v Jižní Osetii byla gruzínsko-ruskou válku, ve které přišlo o život asi 5 000 lidí. Výsledkem bylo, že Rusko uznalo nezávislost Abcházie a Jižní Osetie, čímž zablokovalo Gruzii v neřešitelné situaci – jakýkoli gruzínský krok směrem na Západ bude potrestán rozhořením dalšího konfliktu.
Důsledky pomalé reakce mezinárodního společenství by pro západní svět měly být velkým ponaučením. NATO, západní státy, OSN, či Evropská unie nedokázaly reagovat dostatečně rychle a tvrdě, aby Ruskou federaci od útoků odradily. Ruským krokům jen de facto přihlížely a omezily se, v lepším případě, na bezzubá prohlášení a volání po klidu zbraní. Například český prezident Václav Klaus (podobně jako Gerhard Schröder či Robert Fico) tehdy dokonce označil za viníka konfliktu gruzínského prezidenta (vláda následně musela jeho slova korigovat). Od té doby si lze opakovaně všimnout, že v Česku, Maďarsku či na Slovensku nikdy nechybí hlasitý vysoce postavený politický představitel, hájící ruské pohledy na svět. Německo je pak v kritice Ruska minimálně rozpolcené.
Nízkou akceschopnost Západu bylo vidět také v slabé obraně před kybernetickými útoky. Ruští hackeři ochromili gruzínskou státní správu a hackerské a propagandistické skupiny, které Kreml podle odhadů financuje sumou až 500 milionů amerických dolarů ročně, tehdy poprvé masivně napadly také pobaltské země. (Ty zareagovaly jediným možným způsobem – masivními investicemi podpořily digitalizační transformaci své státní správy a její ochranu). Pozitivním aspektem z hlediska spojenců v NATO je však fakt, že ani hospodářská krize a okupace části území ruskými vojsky neodradily obyvatele Gruzie od toho, aby si v následujících volbách opakovaně volili prozápadní demokratické politické reprezentace.
Nejnovější dějství: Ukrajina
Z důvodů nezbytné stručnosti nelze do detailů vysvětlit, proč je Ukrajina pro Ruskou federaci tak důležitá. Nejde pouze o geografickou polohu, ani o to, že Rusové považují Ukrajince jen za „rebelující“ Rusy (což je historický nesmysl), ani o to, že území Ukrajiny vytváří právě onen historický a kulturní průnik mezi světy, které se nutně střetávají. Problém je mnohem hlubší a má mnoho vrstev i úhlů pohledu. Nicméně počátky novodobé ukrajinsko-ruské krize můžeme zjednodušeně datovat do roku 2013, kdy ukrajinský prezident Viktor Janukovyč nečekaně odmítl podepsat připravenou asociační dohodu s Evropskou unií, která vznikla na základě vůle politické reprezentace a hlasování obyvatelstva. Zatímco na západě Ukrajiny a v oficiálních kruzích vznikl takzvaný Euromajdan (podle Majdanu Nezaležnosti, tradičního místa setkávání v Kyjevě), ruská menšina a s Ruskem sympatizující Ukrajinci na východě země začali protestovat na podporu prezidenta. Rusky mluvící postsovětské obyvatelstvo na východě země nepociťovalo ty samé tendence jako zbytek Ukrajiny, nechtělo vstupovat do západních struktur a za partnera i příležitost k lepšímu životu považovalo Rusko. Jde ovšem o poněkud zjednodušený pohled – opomíjíme radikalizující se proruské síly na východě, které se již měsíce předtím (díky výzbroji z Moskvy) opevňovaly v některých částech měst. Získávaly tím fakticky lokální neoficiální autonomii, na kterou korupcí zasažené a rozvrácené ukrajinské síly nedokázaly reagovat. Komplikované situaci napomáhala i oligarchická struktura ukrajinské veřejné správy.
Celou analýzu čtěte na stránkách Institutu Pravý břeh
22.2.2022
Ruské tajné služby v roce 1999 nedokázaly vysvětlit okolnosti teroristických útoků v ruských městech. Sled událostí ukázal, že se do akcí zapojila samotná FSB. Ta si na špinavou práci najímala soukromou bezpečnostní sužbu Stealth a klíčovou postavu z prostředí organizovaného zločinu Maxima Lazovského. Ukázka připravované knihy.
Hodně napovídá už samotný způsob, jakým tisková kancelář ruské vlády popsala teroristický útok provedený 23. prosince: „Obdrželi jsme informace o vyslání tří zkušených partyzánských bojovníků, včetně jedné ženy, do Moskvy [z Čečenska], kteří mají instrukce převzít vůdčí roli ve skupině teroristů vyslaných už dříve. Skupina cizinců, která se snažila kontaktovat partyzány z Grozného, byla zadržena a bylo zabaveno několik rádiem řízených výbušných zařízení, které měli u sebe, spolu s dvaceti kilogramy TNT a šestnácti rádiem řízenými protipěchotními zbraněmi, či protitankovými minami. V noci na 23. prosince byly vyhozeny do povětří koleje na úseku moskevské okružní železnice. Další bomba byla zneškodněna. Jsou přijímána opatření k identifikaci sabotážních skupin aktivních v Moskvě a Moskevské oblasti.”
Neproběhlo prakticky žádné vyšetřování teroristických činů. Obrázek byl každopádně dostatečně jasný: Čečenci nejprve vyslali „sabotážní skupiny“ do Moskvy a Moskevské oblasti; pak jim na pomoc poslali tři zkušené partyzánské vůdce; a nakonec byla přivezena „skupina cizinců“, aby jim ze zahraničí pomohla s bombami (zřejmě bomby nesli na svých tělech, když vstoupili do země). Výsledkem všech těchto složitých příprav byl teroristický útok na jeden úsek moskevské okružní železnice, který naznačoval, že skupiny sabotérů ještě nebyly neutralizovány (bylo tedy možné předpokládat, že teroristické útoky budou pokračovat).
Celou ukázku si přečtete na blogu Respektu
21.2.2022
Domnívám se, že je velmi důležité pochopit, že síla České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska spočívá v síle NATO a EU, a pokud jsou tyto organizace silné a stabilní, Visegrádské skupině se nic nestane. Ruský historik Yuri Felshtinsky v rozhovoru pro Biztweet.
Biztweet: Vaše poslední kniha "World War III: The Battle for Ukraine" udělala rozruch. Jaké byly reakce Ruska a Ukrajiny?
Yuri Felshtinsky: Kniha byla napsána a vydána krátce po ruské invazi na Ukrajinu, v době, kdy byl Krym již připojen a východní Ukrajina byla ve válce. Snažil jsem se naznačit a ukázat, co by se mohlo stát, kdyby Rusko pokračovalo ve vedení války proti ukrajinskému lidu.
Bylo to v době, kdy bylo v Rusku i ve zbytku světa otevřeně diskutováno nebezpečí invaze v plném rozsahu. To bylo tím, čeho se všichni báli, a ukazoval jsem, že ruská anexie Krymu a invaze do východní Ukrajiny by mohla vést ke Třetí světové válce, i když to nikdo úmyslně neplánoval.
Na Ukrajině se mé publikace setkaly s velkou odezvou a byly vytištěny a přetištěny do mnoha ukrajinských publikací v ruštině i ukrajinštině. V Rusku nebyly nikdy citovány ani zmíněny. Jak však víme, ruská vláda se rozhodla proti plné válce proti Ukrajině. Konflikt byl zmrazen na území a v čase.
Biztweet: Jaký je váš názor: může konflikt ve východní Ukrajině nějak skončit? Nebo bude pokračovat v nových oblastech a na nových frontách?
Yuri Felshtinsky: Řekl bych, že pokud bude Putin u moci, bude konflikt na východní Ukrajině naživu. Je to proto, že Putin nemá žádný podnět, aby ho ukončil, a má mnoho důvodů, proč ho udržovat. Zahájením územního konfliktu s Ukrajinou v roce 2014, stejně jako s Gruzií v roce 2008 a s Moldavskem ještě před tím, než se Putin stal vůdcem Ruska, Putin dosáhl alespoň jednoho strategického cíle: vytvořil situaci, kdy by tyto země měly překážky v cestě do NATO.
Promeškal tuto příležitost, když pobaltské státy a východní Evropa riskovaly, že začnou Třetí světovou válku, pokud se Rusko odváží pokusit se v některých omezených formách znovu vytvořit staré SSSR.
Zjevným „novým územím“ v rizikové zóně je Bělorusko, které není členem NATO a sousedí s Ruskem na Západě. Připojení Běloruska umožní Kremlu mít společné hranice s Lotyšskem a Polskem a dramaticky rozšířit své hranice s Litvou a Ukrajinou. Pokud byl argument, že Ukrajina nemá právo existovat jako nezávislý stát, použit ruským propagandistickým strojem v roce 2014, jistě bude znovu použit v okamžiku, kdy se Kreml rozhodne obsadit Bělorusko, které před rokem 1991 nikdy neexistovalo jako nezávislý stát. S ohledem na nepopulárnost Lukašenka jak uvnitř, tak mimo jeho zemi, příliš mnoho lidí nezvedne své hlasy v obraně nezávislosti Běloruska.
Biztweet: Je Evropa, například soused Ukrajiny - Slovensko - v ohrožení ze strany Ruska?
Yuri Felshtinsky: Nemyslím si, že v tomto bodě Rusko představuje vojenskou hrozbu pro území, která nebyla součástí starého SSSR. V tomto bodě hovoříme o bezpečnostní hrozbě, ekonomické nestabilitě, kterou přináší Rusko, když používá ropu a plyn, jako druh zbraně hromadného ničení, nebo o politické nestabilitě, když se zapojuje do evropských voleb podporou na straně proruských a antievropských kandidátů. Vidíme to samozřejmě v České republice, v Maďarsku, v Itálii, Francii, Rakousku, či v Černé Hoře, kde se ruské speciální služby pokoušely svrhnout vládu, aby se zabránilo vstupu do NATO…
Některé další případy byly pravděpodobně ponechány bez povšimnutí. Rusko tak využívá všech dostupných zdrojů: politických, finančních, ekonomických a dokonce i vojenských, aby rozšířilo svůj vliv v Evropě, zejména v bývalé východní Evropě. Ale zvážit možnost ruské invaze na území člena NATO znamená zvážit možnost světové války. Ruská agrese k ní může vést, ale ne záměrně. Musíme si však uvědomit, že obě světové války - první a druhá světová válka - začaly neúmyslně.
Celý článek čtěte na Biztweet.cz
20.2.2022
Prezident České republiky Miloš Zeman a jeho blízký spolupracovník Martin Nejedlý jsou klíčovými postavami ruského vlivu v Česku. Tvrdí ruský historik a spolupracovník zavražděného Alexandra Litviněnka – Yuri Felshtinsky.
V rozsáhlém exkluzivním rozhovoru pro Biztweet popisuje také propagandistickou mašinu, která válcuje veřejné mínění, roli prezidentů Klause, Zemana a jejich vztah s Vladimirem Jakuninem. Vrací se také ke konfliktu na Ukrajině a jeho hrozbám pro zbytek světa.
Rozhovory čtěte zde:
Felshtinsky pro Biztweet: Komunismus je zločin rovný fašismu
Felshtinsky pro Biztweet: Nejedlý je považován za ruského agenta
Yuri Felshtinsky je významný autor, historik a novinář, je odborníkem na Rusko a bývalý Sovětský svaz. Byl respondentem ve stovkách tiskových, televizních a rozhlasových rozhovorů po celém světě.
Aktuálně se zaměřil na výzkum interakce mezi politickými procesy ve Spojených státech a Rusku.
Jeho poslední kniha o současné Ukrajině World War III: The Battle for Ukraine byla vydaná v únoru 2015. Od roku 2002 je také zodpovědný za projekt Kuchma Tapes (dekódování přibližně 600 hodin zaznamenaných konverzací) z kanceláře Leonida Kuchmy, ukrajinského prezidenta v letech 1994 až 2005.
Yuri Felshtinsky je spoluautorem knihy "Blowing Up Russia", kterou napsal s Alexandrem Litviněnkem, bývalým podplukovníkem FSB, který byl otráven radioaktivním poloniem v Londýně v roce 2006. Kniha popisuje postupné přivlastňování moci v Rusku bezpečnostním aparátem a podrobně popisuje zapojení FSB do série teroristických útoků, ke kterým došlo v Rusku v letech 1994 až 1999. Kniha a následné dokumenty byly v Ruské federaci zakázány.
Yuri Felshtinsky studoval historii na Moskevském pedagogickém institutu. V roce 1978 emigroval do Spojených států a pokračoval ve studiu historie, nejprve na Brandeis University, pak na Rutgers, kde získal titul Ph.D. v historii. Byl také postdoktorandem v Hooverově ústavu na Stanfordské univerzitě. V roce 1993 doktor Felshtinsky obhájil doktorskou disertaci na Institutu dějin Ruské akademie věd a stal se prvním občanem USA, který získal doktorát v Rusku.
Další bibliografie:
The Corporation: Russia and the KGB in the Age of President Putin" (Encounter Books, New York, 2008, w/ V. Pribylovsky);
"The KGB Plays Chess" (Russell Enterprises, Milford, CT, 2010, w/ V. Popov & B. Gulko);
"Lenin and His Comrades" (Enigma Books, New York, 2010);
"Lenin, Trotsky, Germany and the Treaty of Brest-Litovsk: The Collapse of the World Revolution, November 1917-November 1918" (Russell Enterprises, Milford, CT, 2012).
"Lev Trotsky," a biography in four volumes (Moscow, 2012-13, w/ G. Chernyavsky),
biography of George Orwell (Moscow, 2014)
18.2.2022
Jsme malé nakladatelství, které nemá dost vlastních zdrojů na přípravu projektu na vlastní pěst.
Jsme hrdí na to, že nás Yuri Felshtinsky oslovil. Umíme pro něj zaručit kvalitní personál pracující na přípravě a distribuci knihy. Nemáme však dostatečný kapitál na přípravu knihy a honoráře personálu.
Na překladu by pracoval se spoluautorem obsahový editor, jazykový editor a proof reader. Vše dělají za minimální pokrytí nemalého času potřebného k přípravě tak důležitého dokumentu.
17.2.2022
Poslední vývoj na rusko-ukrajinských hranicích nás vrací hluboko do období studené války. Zdá se, že se Ruská federace dosud nesmířila se světovým vývojem, není schopna překročit svůj stín a vedení země neumí s vlastní tíživou realitou bojovat jinak než zbraněmi. Ale děje se to opravdu až nyní, nebo jsme se jen „probudili“ až ve chvíli, kdy se konflikt nebezpečně přiblížil hranicím západního světa?
S rozpadem Sovětského svazu se v mnoha bývalých svazových zemích probudila přirozená touha po obnovení autonomie. Někde se spokojili pouze s náznaky větší samosprávy, jinde došlo ke kompletnímu odtržení a v některých případech i k demokratizaci a reálnému zvažování partnerství se Západem. Prudké změny pochopitelně ovlivnily i samotnou Ruskou federaci, která se sama počátkem 90. let pokusila o demokratizaci. Avšak divoká privatizace, která v očích mnoha Rusů vytvořila rovnítko mezi demokracií a chaosem, zrodila jen skupinu mocných oligarchů s mafiánským pozadím a ještě více zdeptanou masu obyčejných lidí.
Jejich pochopitelnou touhu po pořádku, stabilitě a „normalizaci“ poměrů pak obratně využilo bývalé vedení bezpečnostních struktur, zejména tajné služby KGB, která se kosmeticky transformovala v několik nových agentur. Tyto skupiny spustily v zákulisí řadu intrik, jejichž cílem bylo obrátit hněv z neutěšené sociální a ekonomické situace v zemi proti Západu a všem politikům pokoušejícím se o jakoukoli demokratizaci. Jejich cíle byly jasné: zajistit si zisk z podílu na privatizačních obchodech a znovu obnovit svůj vliv. Charakter těchto snah předurčovaly nástroje, které k tomu byly a stále jsou využívány – strach, propaganda, fyzická síla.
Válka v Podněstří
Už vznik samostatného Ruska a rozpad SSSR doprovázelo násilí. V Moskvě se odehrál neúspěšný pokus o komunistický puč a v Podněstří eskaloval dlouho rostoucí konflikt, jehož příčiny lze vysledovat mimo jiné ve třenicích mezi ruskojazyčným obyvatelstvem, které sem přišlo zvláště v době existence Moldavské SSR, a Moldavany, kteří mají blíže spíše k Rumunsku. Emancipující se Moldavané během rozpadu SSSR prosazovali zákon, který by v zemi místo převládající ruštiny a moldavštiny psané azbukou zavedl jako jediný oficiální jazyk moldavštinu psanou latinkou (moldavština je dialekt rumunštiny, který lze psát latinkou rumunské abecedy i azbukou, spisovná podoba moldavštiny je s rumunštinou prakticky totožná). Tento požadavek narazil na odpor Moskvy a těch moldavských regionů, kde většinu tvořili etničtí Rusové. Moldavané však přesto zákon přijali.
V létě 1990 se následně objevil návrh na vytvoření Autonomní Podněsterské Moldavské socialistické republiky, která by etnickým Rusům garantovala používání ruského jazyka, azbuky a nebránila jim v nadstandardních vztazích s Moskvou. Moldavská vláda oddělený přístup k ruské části obyvatelstva odmítla a prosadila deklaraci o demokratizaci. V reakci na to vyhlásil představitel promoskevsky orientované části obyvatel, etnický Rus Igor Nikolajevič Smirnov, vznik samostatné Podněsterské moldavské republiky (PMR), ve které byl později několikrát zvolen prezidentem.
PMR je de facto úzký pruh země na levém břehu řeky Dněstr, protože však republika nikdy nebyla mezinárodně uznána, de iure toto území stále patří Moldavsku. Smirnov byl moldavskými silami zajat, proti čemuž moldavští Rusové protestovali například blokádami důležitých dopravních cest. Vše vyvrcholilo vpádem jednotek Ruské federace do města Bendery, důležitého hospodářského a dopravního uzlu na pravém břehu Dněstru, a jeho připojení k PMR, s níž jej spojuje most a trolejbusová linka. Tyto boje si vyžádaly kolem 1 000 obětí, z toho 400 civilistů. Šlo o první konflikt, kdy Rusové pro prosazení svých zájmů využili také dominance v oblasti dodávek energie. Moldavané v odvetě reagovali blokádou ekonomických vztahů. Nejasná a napjatá situace přetrvává v oblasti dodnes.
16.2.2022
Tajné služby jako FSB a GRU jsou přirozeným následovníkem KGB, která vyvolávala strach. Vedení těchto tajných služeb to nikdy nevzdalo. Dostalo se do Kremlu, ovládlo Rusko a rozpoutalo kolem sebe peklo. Jak se změnila struktura ruských tajných služeb po pádu SSSR? Ukázka připravované knihy Rusko v plamenech.
Nezavrhli jsme naši minulost. Řekli jsme upřímně: „Historie Lubjanky ve dvacátém století je naší historií…“ N. P. Patrušev, ředitel FSB.
Z rozhovoru v Komsomolské pravdě ze dne 20. 12. 2000
Rodokmen Federální bezpečnostní služby Ruské federace (FSB) téměř nevyžaduje žádný komentář.
Od nejranějších let sovětské moci byla represivním orgánem zřízeným Komunistickou stranou bez soucitu a milosrdenství. Činnosti jednotlivců pracujících v jejích odděleních se nikdy neřídily hodnotami a zásadami lidského společenství.
Počínaje revolucí v roce 1917 tajná policie sovětského Ruska fungovala jako mechanismus pro útisk milionů lidí bezchybně; ve skutečnosti tyto struktury nikdy nevzaly do rukou žádné jiné záležitosti, protože vláda pro ně nikdy nestanovila žádnou jinou politickou ani praktickou agendu, a to ani během nejsvobodnějších období. Žádná jiná civilizovaná země nikdy neměla nic, co by se mohlo srovnávat s bezpečnostními agenturami sovětského státu. Nikdy, s výjimkou případu gestapa nacistického Německa, nikdy jiná tajná policie neměla vlastní operační a vyšetřovací divize nebo záchytná střediska, jako je vězení pro zadržené v Lefortově.
Srpnové události 1991 – kdy stoupající vlna veřejného hněvu doslova smetla komunistický systém – velmi jasně ukázaly, že liberalizace ruských politických struktur musí nevyhnutelně vyústit v oslabení, možná dokonce zákaz Výboru pro státní bezpečnost (KGB). Panika, která vládla mezi vůdci donucovacích orgánů státu v tomto období, se projevovala v často nepochopitelných případech, kdy byly staré speciální služby rozpouštěny a nahrazovány novými. Již v květnu 1991 byl paralelně zřízen Výbor státní bezpečnosti Ruské republiky s předsedou V. V. Ivaněnkem podle protokolu podepsaného ruským prezidentem Borisem Jelcinem a předsedou KGB V.A. Krjučkovem. 26. listopadu byla stará struktura proměněna na Federální bezpečnostní agenturu (AFB). Jen o týden později, v prosinci, Michail Gorbačov podepsal dekret „O reorganizaci agentur státní bezpečnosti“. Podle tohoto zákona byla na základě starého zákona zřízena nová Meziresortní bezpečnostní služba (MSB), která de facto nahrazovala nově zakázanou KGB.
Vypadalo to, jako kdyby vznikla nějaká vícehlavá hydra, organizace KGB se totiž rozdělila na čtyři nové struktury. První (ústřední) správa KGB (která se zabývala externím zpravodajstvím) byla zřízena pod hlavičkou Ústřední zpravodajská služba, později přejmenovaná na Vnější zpravodajskou službu – šlo tedy o rozvědku (SVR).
Osmá a šestnáctá správa (Spojení a šifrovací služba, Radioodposlech a elektronická rozvědka) byly transformovány na Výbor pro vládní komunikace (budoucí Federální agentura pro vládní komunikaci a informace – FAPSI). Ze služby pohraniční stráže se stala Federální pohraniční služba. Ze staré deváté správy KGB (vládní ochranka) se stalo oddělení osobní stráže úřadu prezidenta Ruska.
Ze staré patnácté správy (Ochrana vládních objektů) se stala vládní bezpečnostní a ochranná služba. Tyto poslední dvě struktury se později staly prezidentskou bezpečnostní službou (SBP) a Federální službou tělesné stráže (FSO). Ze staré patnácté správy byla také oddělena další super tajná speciální služba: Prezidentské ústřední oddělení pro speciální programy.
24.ledna 1992 Jelcin podepsal dekret povolující vytvoření nového ministerstva bezpečnosti (MB) na základech AFB a FSB. Ve stejnou dobu se objevilo ministerstvo bezpečnosti a vnitřních věcí, které však existovalo jen krátkou dobu, než bylo rozpuštěno.
V prosinci 1993 bylo MB přejmenováno na Federální kontrarozvědku (FSK) a v dubnu Jelcin podepsal dekret „O zřízení Federální bezpečnostní služby v Ruské federaci“, kterým byla transformována na dnes dobře známou FSB.
Tato dlouhá sekvence restrukturalizace a přejmenovávání měla chránit organizační strukturu státních bezpečnostních složek, byť v decentralizované podobě, před útoky demokratů a spolu se starou strukturou zachovat personál, archivy a tajné agenty.
15.2.2022
https://ct24.ceskatelevize.cz/3442486-reporteri-ct-zabili-mi-sasu
2.2.2022
Napadení Gruzie, Ukrajiny i napjaté dění na ukrajinské hranici v z konce roku 2021 a začátku roku 2022 mají méně nápadný, ale klíčový společný znak. Ruské tajné služby operují v sérii akcií, které připravují záminku pro napadení země, na kterou Putinův režim cílí. Poprvé si to Kreml odzkoušel v Čečensku.
Celé dění v roce 1999 bytostně souviselo s nástupem Vladimira Putina a jeho okolí k moci. Nebylo tajemstvím, že bývalé vedení tajných služeb transformující se KGB, v čele s Vladimirem Putinem nebylo spokojeno s demokratizací spojenou s rozsáhlými privatizačními procesy a prudkými změnami mocenských struktur v zemi. Částečně šlo o oprávněné rozhořčení ze skandálu, ve skutečnosti ovšem byly hlavními motory snahy tajných služeb vymáhat z privatizace vyšší provize a uchopit zpátky ztracenou moc v bezpečnostních složkách.
Nejhlasitěji se o návrat k moci hlásilo vedení tajných služeb FSB a GRU. Série tajných akcií a změn v prostředí organizovaného zločinu vyvrcholila na podzim 1999, těsně před prezidentskými volbami naplánovanými na jaro 2000. Popularita prezidenta Borise Jelcina prudce klesla a do Kremlu se do poradních a bezpečnostních struktur vetřeli Vladimir Putin a jeho partneři.
Jak se později ukázalo, náhodou nebylo ani to, že právě v tomto období otřásly ruskými městy jako Moskva, Bujnaksk a Volgodonsk bombové útoky označeny za teroristické útoky. Nesly řadu podezřelých znaků, které nejlépe popsal titul Blowing Up Russia, který nyní vyjde v české verzi Rusko v plamenech.
Vedení ruských tajných služeb označilo za viníky čečenské separatistické vůdce. Paradoxní je však fakt, že v daném období Čečenci nebyly daleko od uznání autonomie ze strany mezinárodního společenství. I když je zvykem teroristů chlubit se jejich skutky, Čečensko jakékoliv zapojení do výbuchů v Rusku odmítlo. A sled následujících událostí ukazoval, že pachatelé vražd na civilním obyvatelstvu skutečně nepocházeli ze zahraničí. Teroristé, kteří připravili zářijové výbuchy, sledovali linii nejmenšího odporu. Nejprve použili své „krycí dokumenty“ k pronájmu několika suterénních a polosuterénních místnosti v ruských městech. Pak naskladnili výbušniny a naskládali na ně pytle cukru a čaje či balíčky instalatérských potřeb. Cíle byly vybrány ideálně. Pravděpodobnost setkání s policií před budovami v nemoderních obytných zónach není obvykle příliš vysoká a ve vchodech obvykle nejsou žádní domovníci.
Teroristé nastražili správné množství výbušniny potřebné k úplnému zničení jejich cílů. Zdálo se, že teroristé byli dobře vycvičeni nejen v sabotážích, ale také ve zpravodajské práci: věděli, jak se vyhnout sledování a žít pod předpokládanou identitou. Ani roční kurz v tom nejlepším speciálním školicím středisku není dostatečně dlouhý na to, abyste se to všechno naučili. Zdálo se tedy, že se obyvatelé budov zasažených výbuchy stali obětmi profesionálních teroristů. A jediní profesionální teroristé pracující v Rusku byli ve strukturách FSB a GRU. Když se čečenští vůdci z oficiálních vládních i separatistických náboženských kruhů (po první ruské agresi v Čečensku 1994-1996, rozbujel v zemi wahhábistický radikalismus) o útocích v Rusku dozvěděli, byli zděšeni. Věděli, že jde o hru, která má za cíl nasadit jim psí hlavu.
Čečenci věděli, že není v jejich zájmu provádět jakékoli teroristické útoky. Veřejné mínění bylo v dané době v Rusku i na Západě na jejich straně. Čečencům je třeba také připsat uznání za to, že svou účast na těchto bombových útocích vždy popírali. Zde je to, co k tomuto bodu řekl Ilyas Achmadov, ministr zahraničních věcí ve vládě Aslana Maschadova:
„Otázka: Ve Francii mluvíte, jako by každý věděl, že teroristické útoky v Moskvě a Volgodonsku byly vykonstruované ruskými tajnými službami… Máte k tomu nějaké důkazy? Odpověď: Samozřejmě. Během poslední války jsme nikdy neprojevili sebemenší sklony k něčemu takovému. Ale kdyby to organizoval Basajev nebo Hattab, mohu vás ujistit, že by se neostýchali přiznat to. A co víc, každý ví, že neúspěšné bombardování v Rjazani zorganizovala FSB. Sám jsem sloužil v armádě jako demoliční důstojník na vojenském cvičebním místě a moc dobře vím, jaký velký rozdíl je mezi výbušninami a cukrem.„ Maschadov mluvil o tom, že za útoky nemohla stát oficiální ani partyzánská vláda v Čečensku. Když uváděl město Rjazaň, narážel na plánované útoky, které byly zmařeny. Ruská tajná služba FSB byla po dlouhém zapíraní nucena přiznat, že plánované útoky měla na svědomí, ale označila je za cvičení, kde místo výbušniny hexogen použila cukr.
Celý text na Biztweet.cz
1.2.2022
Společnosti jako Google, či Apple nemají v Rusku na růžích ustláno. Po lákavé expanzi ze země ve spěchu utíkaly a Kreml jim dodnes posílá účty.
Ruská federace se stala destinaci pro investice technologických firem těsně po roce 2010, kdy byly pravidla pro příchod tohoto kapitálu a technologických řešení ze zahraničí volnější. Rusko si uvědomovalo nemalý ekonomický i know-how potenciál rostoucího odvětví a firmy, většinou ze Západu samo aktivně lákalo.
Zlom nastal kolem roku 2012, kdy přišlo několik rostoucích zahraničních firem do konfliktu s domácí konkurenci – například spory Google a Yandex. Jiné upadly v nevůli režimu, protože odmítly zavádět zpřísňující se cenzurní pravidla. Pravdou je, že v Rusku podnikala i skupina firem, která tam expandovala právě kvůli tomu, že k růstu využila nerespektování cenzury na rozdíl od konkurence, která se režimu podrobila.
Situace se vyhrotila nejvíc kolem roku 2014, kdy Rusko podniklo vojenské akce spojené s invazi na území sousední Ukrajiny. Ve spojitosti s tím i rozsáhlou společenskou krizi Kreml zaváděl nejtvrdší cenzuru v novodobé historii.
Byl přijat třeba zákon, který vyžaduje, aby se údaje o ruských občanech uchovávaly v datových centrech v Rusku. Za porušení pravidel týkajících se osobních údajů začala internetovým firmám v zemi hrozit pokuta.
Jiný zákon od té doby po autorech internetových blogů s nejméně 3000 čtenáři denně požaduje, aby se registrovali na vládních úřadech a poskytli svou trvalou adresu. Blogeři také nesmí podle tohoto zákona šířit „nepravdivé informace a používat sprostá slova“. Později se ukázalo, že je za sprosté slovo považováno třeba označení politika za korupčníka.
Love story mezi zahraničními technologickými firmami a federaci definitivně skončila poté co začal ruský prezident Vladimir Putin v četných proslovech kritizovat internet jako taký. Když prohlásil, že web je projektem, který vytvořili špioni z americké CIA, vyvolal obavy, že by Kreml mohl chtít omezit přístup na internet.
(vynálezcem webu je Tim Berners-Lee, původem Brit. Internet, který tento programátor vynalezl v roce 1989, byl podle něj vytvořen skutečně s finanční pomocí od vlády Spojených států. Sloužil však jako nástroj k propojení a výměně informací mezi členy akademické obce na různých univerzitách. Pozn.redakce)
Google poté rozhodl o stažení inženýrského týmu ze země, postupně stáhl i velkou část obchodu, marketingu i technické podpory. Dnes je v Ruské federaci skloňován spíše v citacích verdiktů soudů. Pravidelně dostává pokuty za nedodržování cenzury režimu. Po opakovaných účtech v multi-milionových dolarových částkách přišla poslední nejsilnější rána – když ruské soudy v roce 2021 vyměřily Google každoroční penále ve výši až 20 procent tržeb firmy inkasovaných v Rusku. Podle mnohých názorů jde o definitivní krok, kterým chce Kreml docílit totální odchod západní firmy z ruského trhu.
27.1.2022
Podle experta na zahraniční investice v Rusku dosahuje majetek ruského prezidenta Vladimira Putina hodnoty 200 miliard amerických dolarů.
Daňové přiznání jednoho z nejmocnějších lidí světa -Vladimira Putina – uvádí majetek ve výši zhruba půl milionu amerických dolarů. I když této částce možno věřit jenom s velkou naivitou, překvapivá je i opačná verze předpovídající majetek prezidenta Ruska ve výši 200 miliard dolarů.
Významný finanční expert Bill Browder pro CNN uvedl, že takovou hodnotu dosahují podíly Putina ve společnostech, které mu vydaly anonymní akcie na doručitele. Browder je proslulý manažer hedgeových fondů a donedávna byl považován za největšího zahraničního investora v Ruska.
"Prvních osm nebo deset let Putinovy vlády nad Ruskem bylo o krádeží tolika peněz, kolik bylo možné. A někteří lidé, včetně mě, se domnívají, že je to nejbohatší muž na světě ... se stovkami miliard dolarů bohatství, které byly ukradeny z Ruska," kritizuje Moskvu Browder.
Po 14 letech výkonu funkce, údajně skutečná distribuce bohatství přisuzuje Putinovi a jeho úzkému okolí stamiliardy dolarů na švýcarských bankovních účtech, v akciích a hedgeových fondech, spravovaných Putinem a jeho známými.
"V Rusku je síla velmi jednoduchá - kdo má moc zatknout lidi, je to osoba, která je u moci. A to Putin a lidé kolem něj dělají,“ dodává Browder. Pokud by se hrubý odhad hedgeového experta naplnil, Putin by byl nejbohatším mužem planety a patřil by také do desítky nejbohatších lidí v historii.
25.1.2022
Podle bývalého spolupracovníka zavražděného Alexandra Litviněnka, historika Yuriho Felshtinského, je ruská invaze na Ukrajinu pravděpodobná, jen zatím nelze odhadnout, zda může vést například ke světové válce. V rozhovoru, který FORUM 24 přináší, Felshtinsky hovoří také o Putinově uvažování směrem k Ukrajině, roli Evropské unie, ale také zmiňuje sílu ruské propagandy v České republice.
Rusko už několik měsíců přesouvá své armádní jednotky poblíž ukrajinských hranic. Je to jen strategie, jak vyvolat diskusi se Západem, nebo je za tím něco jiného?
Problém je, že to nevíme. Může to být jen bluf paranoidního vůdce Ruska. Mohla by to být i PR kampaň, která by sloužila jako předehra k válce. Víme, že rozhodnutí o obsazení Krymu v roce 2014 učinilo pět jednotlivců (včetně Putina). Jde tedy o velmi malou a tajnůstkářskou skupinu a není důvod, proč bychom měli informace o konečném řešení války proti Ukrajině. Tohle by nikdy neproniklo.
Myslíte si, že ruská invaze do nových lokalit východní Ukrajiny je reálná, nebo dokonce pravděpodobná?
Je to realistické. Je to pravděpodobné. Otázkou je, zda tato invaze vede k totální válce a třetí světové válce. Ukrajina je obrovský stát, územím i počtem obyvatel podobný Francii. Dokonce i Hitler nechal některé části Francie neobsazené, alespoň formálně. V Putinově snu o okupaci Ukrajiny a jejím zničení jako státu je tedy prostor pro etapy. Bude to pro Putina jednoduché a snadné? Ne. Bohužel žije v jiném světě a nevidí zjevné problémy, které jeho a Rusko čekají.
Ukrajinská armáda je připravena lépe než před pěti, šesti lety. Myslíte si, že to Rusko odrazuje?
Ne. A to je hlavní problém. Putin chápe, že Rusko je silnější než Ukrajina. To je zřejmé. Ale Rusko bylo silnější než Afghánistán. To nepomohlo. Sovětský svaz byl silnější než pobaltské státy nebo východní Evropa. To nepomohlo ani při záchraně sovětského impéria. Ruská armáda se všemi tanky by mohla být v Kyjevě za dva týdny. Může to vypadat jako vítězství. Ve skutečnosti by to ale mohlo znamenat kolaps Putinova režimu a Putina osobně. To, že to tak nevidí, na tom nic nemění. To bude konec jeho vlády.
Je přístup NATO a USA v této situaci správný? Je správné v dnešní době zahájit nějaká nejasná jednání s Ruskem?
Máte dovoleno vyjednávat s nepřítelem. Na tom není nic špatného. Když je to nutné, Izraelci vyjednávají s různými frakcemi teroristů. Otázkou je, jak by USA mohly Putinovi pomoci s jeho psychickými osobními problémy, které má. A moje odpověď je, že Američané a NATO mu nejsou schopni pomoci a vyléčit jeho rány. V roce 1991, kdy se rozpadl SSSR, byl hluboce zraněn. To se stalo jeho osobní tragédií, jak několikrát veřejně prohlásil, a jeho osobní geopolitickou katastrofou. Tady mu nikdo nemůže pomoci. Osmanská říše je dávno pryč, stejně jako Rakousko-Uhersko, Ruské impérium, Britské impérium a nyní sovětské impérium. Není nic, co bychom mohli udělat, i kdybychom chtěli. Bohužel pro nás všechny má Putin problém to přijmout.
Jaká je role Evropské unie? Je od Ruska chytré ignorovat její pozici?
EU je hlavním hráčem v této obtížné politické hře. Strategickým cílem Ruska je rozpustit NATO a zničit Evropskou unii. Dalo by se říct, že ty cíle jsou naivní, primitivní a hloupé. Ale to je přesně to, o co Rusko usiluje. Pro Putina je otázkou, zda Evropa pomůže Ukrajině vojensky, finančně nebo politicky, pokud ji Rusko napadne. Víme, že EU, USA a NATO neplánují vyslat vojáky na pomoc Ukrajině v případě ruské invaze. Přijetím tohoto faktu a realitou bych řekl, že existuje mnoho způsobů, jak Ukrajině pomoci, a myslím si, že tato pomoc bude poskytnuta.
Co by měli západní partneři Ukrajiny udělat pro uklidnění situace dnes?
Nejprve musíme veřejně říct, v čem je problém. Rusko je dnes hlavním a jediným zdrojem agrese v Evropě. Tohle je smutné. To se po rozpadu SSSR v roce 1991 nikdy nečekalo, ale od té doby zemi převzala bývalá KGB, FSB, dosadila jejich ředitele do funkce prezidenta a nekontrolovatelně vběhla dovnitř. Potlačila svobodu tisku. Uzurpovala si volby. Marginalizovalo to politické strany. V Rusku vládne jako typická junta. A vše, co víme je, že Putin plánuje zůstat u moci až do roku 2036. Takže, na prvním místě, musíme formulovat, jaký je problém ve vztahu k Rusku. Musíme také pochopit, že Rusko je primitivní stát se špatnou ekonomikou a bez peněz.
24.1.2022
Šest let poté, co jsme přistáli v Londýně, jsem ztratil svého spoluautora. Dne 1. listopadu 2006 ho otrávili a pod předmluvou této edice Ruska v plamenech se mohu podepsat už jen sám. Podpořte vydání knihu, kterou se zavražděným Litviněnkem napsal Yuri Felshtinsky.
Naposled jsme si s Alexandrem povídali po telefonu. Bylo to 8. listopadu 2006. Kolem páté ráno bostonského času mi volali z moskevských novin Novaja Gazeta se žádostí o vyjádření k šířící se informaci, že Alexandra otrávili. Požádal jsem je, aby se ozvali později a zavolal jsem Alexandrovi. V té době už ležel v londýnské nemocnici. Řekl mi, že zhubl zhruba 15 kilo a že jeho tělo nedokáže přijmout jakékoliv potraviny ani tekutiny. No jeho hlas byl velmi silný. Povídali jsme si 15 až 20 minut, možná i déle.
V ten den Alexander věřil, že přežil pokus o vraždu. Chápal, že ho otrávili. Věděl, že za tím stála ruská Federální bezpečnostní služba (FSB). A byl si jistý, že rozkaz vydal ruský prezident Vladimir Putin. No stejně si byl jistý tím, že přežil a nejhorší už má za sebou. Příliš jsem se ho nevyptával. Tušil jsem, že je příliš zesláblý na to, aby analyzoval situaci a odpověděl na mé dotazy. "O několik dní budu doma," řekl mi. "Budeme mít čas promluvit se později".
Alexander Litviněnko zemřel 23. listopadu. Byl bývalým podplukovníkem Federální bezpečnostní služby, kde svého času působil ve speciální jednotce proti organizovanému zločinu. Byla to jeho profese. Byl to jeho život.
Poznali jsme se v roce 1998. Tehdy prožíval velmi těžké časy. Od svých nadřízených dostal rozkaz, ale poprvé v životě nevěděl co dělat. Rozkaz zněl zabít jistého velmi bohatého ruského žida, který nahromadil slušný obnos peněz během Jelcinovy éry. Jméno tohoto ruského žida bylo Boris Berezovskij. Toho času byl dokonce vládním představitelem – působil jako výkonný tajemník Společenství nezávislých států.
Alexander se nakonec rozhodl. Přišel k Berezovskému a řekl mu o svém rozkazu. Následně s tím vyšel i na veřejnost. Na tiskové konferenci prohlásil, že někteří z nejvyšších generálů FSB jednoznačně porušovali zákon a dávali svým podřízeným důstojníkem nelegální rozkazy.
To byl konec Alexandrovy kariéry v FSB. Vyhodili ho. Poprvé jsem ho potkal v den, kdy se připravoval na tuto pamětní tiskovou konferenci.
Alexander byl velmi energický člověk. Jako atlet nepil ani nekouřil, co je na ruského muže velmi vzácný případ. Dlouho jsme si povídali. Právě jsem přišel do Moskvy, kde jsem nežil od roku 1978, kdy jsem emigroval do Spojených států. Vše bylo pro mě nové a byl jsem připraven naslouchat. Vyprávěl mi příběhy o svém životě celé hodiny. Mnohé jeho příběhy byly děsivé, protože pracoval pro mocnou FSB a žil velmi složitým životem. Některé příběhy se mi ani trochu nelíbily. Byly to příběhy o zvěrstvech, které páchala ruská armáda v Čečensku - o upáleni či pochováváni Čečenců zaživa a také velmi názorné popisy jejich mučení.
Alexander dobře věděl, že dříve či později bude za svou "zradu" na tiskové konferenci potrestán a že mu nedokáže pomoci ani bohatý a vlivný Boris Berezovskij. Měl pravdu. V březnu 1999 byl Alexander zatčen a uvězněn za smyšlený "zločin", který podle vlády spáchal před několika lety.
Propustili ho v prosinci 1999, v době, kdy jsem už v Rusku dávno nebyl a Putin se měl brzy stát prezidentem. Od samého počátku Putinova funkčního období se mi nelíbilo, co dělal s Ruskem. Rozpustil horní komoru Ruského parlamentu, opětovně zavedl starou sovětskou hymnu a do nejvyšších vládních pozic dosadil své dobré přátele a kolegy z FSB. Mnohokrát jsem si vzpomněl na jedny z našich prvních rozhovorů s Alexandrem, které jsme vedli v kanceláři Borise Berezovského v Moskvě. Alexander tvrdil, že pokud se Putin dostane k moci, spustí čistky. Nepohodlné lidí nechá zavraždit nebo zatknout. "Cítím to. Zabije i nás. Věř mi, vím o čem mluvím." To bylo na počátku roku 2000, krátce předtím než se Putin stal prezidentem. Jak mohl Alexander vědět, že ho zatknou? Jak mohl rozumět Putinovi tak dobře a tak brzy? Vždyť to bylo v době, kdy ho ostatní stále považovali za moderního demokratického lídra.
V té době jsem se věnoval nové studii. Vyšetřoval jsem exploze v bytových domech, které se odehrály napříč několika ruskými městy v září 1999 a vyžádaly si více než 300 životů. Byl to nejhorší teroristický čin, jaký se kdy v Rusku stal.
17.1.2022
Jak fungují ruské tajné služby jako FSB, či GRU, která stála za výbuchem muničního skladu ve Vrběticích. Alexander Litviněnko za vyzrazení těchto informací zaplatil životem. Nyní se v Česku připravuje vydání knihy Rusko v plamenech, která dokumentuje jeho dílo zakázané Putinovým režimem. Čtenáři si ji mohou objednat prostřednictvím portálu hithit.cz.
Kniha Rusko v plamenech (anglický název Blowing Up Russia), která patřila k důvodům proč zavraždili Alexandra Litviněnka, v tuzemsku ukáže, jak pracují tajné služby, které vyhodily do povětří sklad ve Vrběticích a pronikly do politiky.
Alexander Litviněnko, bývalý podplukovník FSB, otrávený radioaktivním poloniem v Londýně v roce 2006 napsal tuto knihu s Yuri Felshtinskym, který ji coby památku svého partnera šíři po světě.
Česká verze vyjde ve spolupráci s platformou Independence, která vydáním titulu zahajuje svou činnost. Platforma Independence – mediální, virtuální a dokumentární projekt skupiny investigativních novinářů – konkretizuje hrozby pro vývoj demokracie v regionu, kdo tyto hrozby způsobuje i možné důvody proč, přičemž sleduje formy negativních vlivů, klíčové postavy a finance, které za tímto děním stojí. Právě sledovaní finančních toků a postav v zákulisí je tím, co Independence odlišuje od podobných projektů zaměřených na teoretické hodnocení hrozeb demokracie.
Kniha Rusko v plamenech popisuje postupné přivlastňování moci v Rusku bezpečnostním aparátem a zapojení FSB, GRU či dalších tajných služeb do série příprav a provedení teroristických útoků, ke kterým došlo v Rusku v letech 1994 až 1999. Kniha a následné dokumenty byly v Ruské federaci zakázány.
Česko je jednou ze zemí, kde kniha nevyšla. Autor to chce změnit. K překladu přizval Tomáše Lemešaniho, autora knih jako Můj stát, moje firma, Z Bureše Babišem a Politika s.r.o. Jeho nezávislé nakladatelství Independent Media Publishing nyní shání podporu ve formě předobjednávek knihy a nabízí další odměny.
Kromě vlivu v strategických projektech a průniku do české politiky v tuzemsku podle autorů tajné služby rozvíjejí konspirační aktivity, které daleko překračují hranici kriminálních aktivit.
„Muži s diplomatickými pasy způsobili tragický výbuch muničního skladu ve Vrběticích, podporují dezinformační scénu matoucí veřejné mínění v důležitých společenských otázkách a organizují rozvratné kampaně v dalších zemích, které se před 30 lety zbavili ovládaní z Moskvy,“ uvádí Tomáš Lemešani.
14.1.2022
Rodina Semaňákových, která stojí za úspěšnou likérkou Karloff podniká také v oblasti konspirací. Rozběhla konspirační web a vydavatelství s proruskou politickou a konspirační literaturou.
„Hledáme šikovného a talentovaného člověka, který baží po poznání, miluje čtení a knihy, nikomu a ničemu nevěří, sám hledá správnou odpověď, nedokáže myslet/žít ve stádě,“ uváděl před čtyřmi lety inzerát společnosti Karloff na pracovním portálu.
Nabídku práce redaktora pro vydavatelství zadala společnost, která stojí například za úspěšnou likérkou vyrábějící oblíbený destilát Tatratea, tedy Tatranský čaj populární také v Česku. V jejím čele stojí Erik Semaňák, který převzal byznys po rodičích Janovi a Marii Semaňákové.
Firma, pro kterou má „nevěřící“ redaktor pracovat, se však nazývá Torden. Provozuje stejnojmenný web a stojí za ní sestra jednatele likérky Karloff – Stella. Ta se proslavila pouze fotomodelingem na kalendářích Tatranského čaje.
„Svět se mění neuvěřitelným tempem, nový věk už nastal, tak společně oddělujme zrna od plev. Proto nebudeme dělat všechny žánry pro všechny lidi. Kvalita/člověk, je pro nás důležitější, než kvantita/lidé,“ uváděl dále pracovní inzerát. Na nabídce byl zajímavý například požadavek znalosti ruštiny. A web, pro, který má nová síla pracovat nabízel vysvětlení proč.
Mezi tituly, které Torden vydává najdete tituly jako Rusko Krym Historie, Ukrajina Chaos A Revoluce Zbraně Dolaru, Obrazové písmo Slovienov, či tři knihy takzvané Kultury a Tradic našich Předků a první knihu Slovansko-Árijských Véd.
Nacistickou myšlenkou jakýchsi znaků slovanské nadrasy se zabývá také popis webu. „Pokud vycházíme z Platonova učení, že existence světa ideje je prvotní, příčinná a představuje bytí, tak svět věci je následující čili je odrazem světa idejí v našem fyzickém světě je svět věcí, nebo jinak řečeno „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo od Boha a Slovo bylo Bůh… nebo „Bez ideologie není fyziologie“ pak je mimořádně důležité jakou stravou ve formě informací (energií) krmíme naši mysl nebo jakou (p)otravou ji trávíme. Vždyť jak bylo napsáno: Povstane i mnoho falešných proroků a zvedou mnohé. Žijeme právě v tomto věku, kdy zde nezůstane kámen na kameni, všechno bude zbouráno, jenže tato slova se vztahují ke skutečnému bytí čili ke světu idejí. Námi přinášené informace (energie) budou odpovídat našemu stupni/míry poznání, proto nám nic nevěřte a vše si důkladně prověřte, protože i pro Vás platí jeden ze všeobecných zákonů Univerza a sice Zákon svobodné vůle, který Vám umožňuje věřit čemu chcete,“ uvádí Torden.
Na webu, podle něhož svobodu slova uzákonilo tajemné univerzum, nechybí ani sekce článků s dominantním obsahem o ruském patriotismu a zvláštních spiklenectvích v USA a Evropské unii. Samozřejmostí je sekce o zdravé výživě a hromada materiálů konspirátorské legendy Davida Ickea.
13.1.2022
Zakrytí nájemných vražd, politické procesy i ututlaný vnitrostátní terorismus. Slovenský generální prokurátor Maroš Žilinka jde slavit červený stroj na smrt a nesvobodu. Nejde o premiéru.
Slovenský generální prokurátor Maroš Žilinka chystá návštěvu 300. výročí ruské a sovětské prokuratury.
Činí tak navíc těsně poté, co kritizoval obrannou smlouvu DCA se Spojenými státy americkými. Generální prokuratura vznesla proti dohodě 35 připomínek, včetně rizika zvýšeného hluku na letištích nebo nebezpečí pro Slovensko v případě, že by americká armáda pod Tatrami umístila jaderné zbraně. Mnoho z těchto bodů se týká oblastí, ve kterých nemá prokuratura kompetence a kterým nerozumí. Neznamená to, že nejsou posuzovány jinými kompetentními orgány.
Že jde o proaktivní politickou nadpráci potvrdil Žilinka, který jinak veřejně nekomunikuje, statusem na svém Facebooku. Komunikace à la Donald Trump je výsledkem pochopení jakékoli významné veřejné funkce jako role v reality show. Maroš Žilinka již dlouhodoběji nadbíhá extremistickému a ultrakonzervativnímu publiku. Zřejmě pro jeho blízké propojení s politickou stranou Sme Rodina, která jeho zvolení za generálního prokurátora prosadila.
Je nutno připomínat, že daleko překračuje to, čemu by se měl věnovat a vystupuje jako aktivní politik, který shání preferenční body. V případě aktivit pomáhajících nedemokratickému ruskému režimu však může být problém i jinde.
Snad jde jen o přehnanou konstrukci, ale v případě lidí, kterým zachutnala moc a jejichž životní hodnoty jsou definovány hlavně dosahováním atributů luxusního života, je tento cynismus na místě.
Putinův režim si nechá jak dovnitř, tak navenek záležet na tom, aby byla jeho kritika zpochybňována. Využívá přitom často bývalých vrcholných politiků, ale i jiné viditelné postavy veřejného života v demokratických zemích, hlavně Evropské unii.
Jak to funguje? Zdánlivě neškodné a bezvýznamné návštěvy významných postav například z Evropské unie v Rusku jsou často spojeny se zajímavým honorářem, který dotyčný dostane například za proslov nebo účast na konferenci. Nejednou jsou dané osoby jako přátelé režimu obdarovány i věcně a nejednou taková návštěva dokáže vyřídit nějakou protislužbu – například přístup doporučené osoby z Unie k ruskému silně uzavřenému byznysu.
Maroš Žilinka byl na návštěvě v Rusku již v roce 2011, kdy jako náměstek ministra vnitra Daniela Lipšice navštívil ruské armádní kruhy, aby jim vzdal vděk a uznání za padlé vojáky rudé armády, kteří se spolupodíleli na osvobození slovenského území během II.světové války. Jde jistě o mravně znějící aktivitu, které není co zazlívat. Šlo však o zvláštní zapojení nepříslušného resortu vnitra - a osobitě pojatou oficialitu - není zvykem, že armádní kruhy navštěvuje za druhou stranu někdo z nearmádních kruhů.
Jde o důkaz toho, že se jedná hlavně o osobní proaktivitu Žilinky. Ta však v současnosti nabývá zhoubnějších rozměrů, které mají dopad na bezpečnost Slovenska a vyvolávají nedůvěru ze strany spojenců Slovenska v Evropské unii i NATO.
Po proaktivních neopodstatněných jednáních Maroše Žilinky s generálním prokurátorem Ruska v létě 2021 se chystá Žilinka Igora Viktoroviče Krasnova, vedeného na sankčních seznamech EU i dalších společenství, kterých je Slovensko členem, navštívit i při příležitosti 300. výročí ruské prokuratury.
Problematičnost je v tom, že v současnosti Žilinka zastává velmi viditelnou a významnou funkci, jejímž principem je mimo jiné hájit demokratické principy nezávislosti vyšetřovacích procesů a příprav obvinění. Do Ruské federace přichází v době, kdy tamní prokuratura, která úspěšně zničila nezávislá média, spouští čistky v neziskovém sektoru.
Kromě upevňování moci a odstraňování jakýchkoli kritiků má ruská prokuratura na svědomí i tisíce životů politických vězňů – novinářů, politiků, aktivistů, jejichž vykonstruovanými procesy dostala za mříže a kde následně podlehli mučivým podmínkám.
Ruská prokuratura má na svědomí i utajování politicky motivovaných vražd, vražd v prostředí organizovaného zločinu či aktů vnitrostátního terorismu. Za vše hovoří uzavřené vyšetřování okolností několika výbuchů v ruských městech z roku 1999, které nasvědčovaly zapojení ruských tajných služeb do skutků, které si vyžádaly životy ruských občanů. Výbuchy byly bez důkazů označeny za teroristické útoky, vedly k válce v Čečensku a nástupu Vladimira Putina k moci.
7.1.2022
Historik Felshtinsky: Lidé už nejsou ochotni umírat za svobodu. Putin chce zničit Západ chaosem
Rusko podle historika Yuriho Felshtinského, který v 70. letech emigroval z Ruska do USA, vyměnilo tradiční způsoby války za nastolování strategického chaosu. Ten podle něho stojí za invazemi do Gruzie a na Ukrajinu, ale i za ovlivňováním výsledků voleb v Evropě a ve Spojených státech. „Ruské přísloví říká, že si vážíme jenom toho, koho se bojíme. A Putin je přesvědčen, že Západ ho bude ctít jenom tehdy, pokud se ho bude bát,“ popisoval bývalý spolupracovník Alexandra Litviněnka v Horizontu ČT.
Aktivní ve špionáži jsou bezpochyby všechny velmoci. O těch ruských ale slyšíme v posledních letech poměrně často. Mohou za to lepší digitální technologie, anebo si Rusové poslední dobou už nedávají tolik pozor jako dřív?
Rusko si uvědomuje, že se o tom v podstatě už ví. Po zhroucení Sovětského svazu a konkrétně poté, co se Putin dostal na pozici prezidenta, se Rusko ve svém chování k Západu velmi změnilo. Ruské tajné služby, které dříve politicky ovládala komunistická strana, jsou i dnes řízeny lidmi, kteří si myslí, že dřívější styl vlády a systém Sovětského svazu byl ten nejlepší. Čili toto je organizace, která přežila kolaps Sovětského svazu, a všechno v ní zůstalo při starém. Její lidé jsou cvičeni, aby ničili a škodili. Jelikož za jejich zločiny nenásleduje žádný trest a jelikož je mnohem levnější zničit Západ nekonvenční válkou než válkou konvenční, čelíme řetězci různých taktik, jejichž strategickým cílem je vytvořit chaos, zničit Evropskou unii a oslabit NATO.
Proto také vidíme věci jako ruskou invazi do Gruzie v roce 2008 a ruskou invazi na Ukrajinu v roce 2014. Získáte další území na Krymu a vytvoříte situaci, kdy zabráníte, aby se například některá země připojila k NATO. Totéž se mělo uskutečnit v Černé Hoře, protože cílem bylo zabránit, aby se připojila k NATO. To, že se některým dalším státům, jako jsou například baltské státy, podařilo včas vstoupit do NATO, je jediný důvod, proč se nyní cítí víceméně bezpečně. Lidé dnes už nejsou ochotni umírat za svobodu.
Západní země stále častěji vyhošťují ruské diplomaty kvůli špionážní činnosti. Dostanou se tyto incidenty jenom častěji do médií, anebo skutečně Rusko stupňuje své aktivity na všech úrovních?
Myslím si, že máme dnes opravdu více ruských agentů v zahraničí, než jsme měli v nejhorších letech studené války.
Rozhovor je redakčně krácen. Celé interview k dispozici ve videu.
7.1.2022
Vraždy to nebyly ledajaké – byly velmi rafinované, kruté a efektní. Jurij Felštinskij o nich ví hodně. Přesto se nebojí, že by ho někdo mohl otrávit, tak jako přesně před třinácti lety jeho přítele Alexandra Litviněnka. Nebo řadu dalších známých, kteří zemřeli často za velmi podezřelých okolností za hranicemi Ruska, ve chvíli, kdy už si mysleli, že jsou v bezpečí. Doktor filozofie Felštinskij je ovšem přesvědčen, že nepatří ani do jedné ze tří kategorií lidí, na kterých ruské tajné služby zkoušejí nejrozmanitější způsoby zabíjení.
Když si někdo přečte vaši knížku FSB vyhazuje Rusko do vzduchu, možná z toho do konce života nebude klidně spát. Vy spíte dobře?
S ohledem na věk – ano. Jiná věc je, že většinou ve chvíli, kdy knihu vydám, udělám tečku doslova i v přeneseném smyslu slova. Jenže s knihou FSB vyhazuje Rusko do vzduchu to bylo úplně jiné. Udělali jsme tečku, vydali celé dílo – v Rusku v srpnu 2001 jako speciální přílohu listu Novaja gazeta – a v tu chvíli najednou teprve všechno začalo.
Proč by čtenář měl věřit všemu, co v knize tvrdíte? Některé sekvence připomínají spíš konspirologické pojednání než dokázaná fakta…
Uplynulo přesně dvacet let od chvíle, kdy v Moskvě v září 1999 explodovaly obytné domy. Této události byla kniha věnována. Za celou tuto dobu se neobjevily žádné důkazy, které by rozporovaly naši teorii a vyvracely naše tvrzení. Dokonce i samotná Federální služba bezpečnosti (FSB) připouští, že do zářijových teroristických útoků v roce 1999 nebyl zapojen ani jeden Čečenec. Přitom druhou válku v Čečensku zahájila Moskva právě jako odpověď na tyto útoky.
Na moskevské útoky navazuje rjazaňská kauza, kterou podrobně popisujeme v naší knize. Šlo o pokus FSB vyhodit do povětří další dům, tentokrát v Rjazani. Pokus, který se podařilo překazit.
To je ale dodnes případ zahalený velkým tajemstvím…
Stalo se to brzy ráno 23. září 1999. V týž den zahájilo ruské letectvo bombardování čečenské metropole Grozného, což měla být reakce na tento útok. Jenže zřejmě se informace o tom, že „teroristický útok“ byl včas odhalen a „teroristi“ zatčeni místní policií, nedostala tam, kam měla. Když „teroristé“ při zatýkání vytáhli průkazky příslušníků ústřední (moskevské) správy FSB, vláda najednou v panice prohlásila celou akci za „cvičení“.
To ovšem znamenalo, že ruské letectvo bombarduje Čečensko proto, že FSB v Rjazani pořádala jakési cvičení. Kdy a kde byla ve světové historii vyhlášena válka kvůli cvičení vlastních tajných služeb?
4. až 16. září 1999 se v Ruské federaci stala série teroristických útoků. Bomby explodovaly v Bujnaksku, Moskvě a Volgodonsku. Celkem zahynulo 307 lidí, 1700 bylo zraněno.
Podle oficiálních ruských zdrojů stáli za útoky kavkazští rebelové. Později bylo několik z nich odhaleno, a dokonce odsouzeno, někteří byli zabiti během vojenské operace ruských ozbrojených sil v Čečensku.
Teroristické útoky byly vedením Ruské federace a především tehdejším premiérem a později prezidentem Vladimirem Putinem uváděny jako hlavní důvod tzv. druhé čečenské války, která definitivně ukončila separatistické snahy severokavkazských republik a ustanovila v nich Kremlu loajální režimy.