"Dramatický příběh zcela neznámé zdravotní sestry, která měla v životě vždy touhu rozdat se pro druhé. A ne vždy se jí to vyplatilo. Pomozte autorce splnit její sen s vydáním příběhu jejího života..." (Monika Poledníklová, editorka)
Autor: Marcela Vohnoutová
Milá, skromná, hodná a plná neskutečné lásky k bližním. Tak působí Marcela Vohnoutová na své okolí. Říká se, že nic není náhoda, přesto se naše cesty protnuly zcela nečekaně. Ona hledala někoho, kdo jí pomůže autentické vzpomínky ze života osobního i profesního sepsat. Já měla zrovna volnější kapacitu pro psaní a četla jsem poprvé v životě noviny, do kterých paní Marcela dala inzerát. Hledala člověka, který sepíše její rukopis a pustí se do práce na knize, po které ona tak tolik toužila. Sešly jsme se mnohokrát a já měla stále řadu otázek. Vyprávěla mi svoji životní cestu a já přitom častokrát skrývala slzy. Nebo dojetí. Neměla a nemá jednoduchý život. Přesto se nevzdává. Její příběh ve mně zanechal velkou stopu. A věřím, že osloví každého z vás. Přeci jen každý lidský příběh se okrajově dotýká osobně i nás samotných. Možná, že zde najdete odpovědi i na vaše otázky, které se skrývají ve vašem nitru.
Paní Marcela Vohnoutová sepsala knihu, společně jsme ji pak ladily do podoby, ve které je dnes. Sama si pak našla nakladatele, který je ochoten se do vydání knihy pustit. A nyní hledáme podporu, která by nám pomohla výrobu knihy zafinancovat.
Dramatický příběh zcela neznámé zdravotní sestry, která měla v životě vždy touhu rozdat se pro druhé. Na sebe přitom zapomínala. A to se jí často i vymstilo. Osobní příběh ženy, která neměla štěstí na životní partnery, nemohla mít vlastní děti, a nakonec skončila sama (téměř) opuštěná. Její adoptivní děti však při ní stále stojí. Má podlomené zdraví, nikoliv však duši. Ve svém nitru nikdy nepřestala pociťovat lásku k lidem. Vždy je ochotná pomoci a dělat lidem kolem sebe radost. A má i své tajné životní sny. Tím prvním je vydání vlastní knihy. A ten druhý? Touha začít žít život, ve kterém bude opravdu šťastná.
Monika Poledníková, editorka
...Přestala jsem jíst polévku a zaposlouchala se do dalších příběhů. Objevovaly se další ženy, a všechny s podobnými osudy – týrání, znásilňování. Šel mi až mráz po zádech. „Nechceš jít se mnou ven? Na cigáro...?“ zeptala se mě náhle Jiřina, když viděla, jak jsem zaposlouchaná do toho tvrdého vyprávění. „Ráda,“ odpověděla jsem. Na nádvoří jsem si s Jiřinou sedla na lavičku, ona si hned zapálila a já začala poslouchat detailně i její příběh. „Já jsem byla taky mlácená od chlapa. Mám s ním sedmiletýho syna,“ vyprávěla Jiřina. „A kde ho máš?“ dotázala jsem se s úzkostí v hrdle. „Tady děti nebo zvířata být nesmí, je to zakázaný. Ale už se mi po něm hodně stejská,“ šeptla. Bylo mi Jiřiny moc líto. Dokázala jsem ji pochopit nejen jako žena, ale i jako matka dvou adoptivních dětí.
Noc v tomto smutném domě plném bolesti, utrpení z týrání, mlácení a znásilňování, byla strašná. Okno bylo celou noc pevně uzavřené a vzduch v místnosti s jedenácti ženami byl až příliš těžký. V noci jsem nemohla spát, byla jsem plná dojmů i drsných příběhů mých momentálních spolubydlících. Jiřina si toho všimla, když šla v noci na záchod. „Nemůžeš spát?“ a aniž by čekala na odpověď, řekla mi, že první noc to tu i pro ni bylo těžké. „Přijeď zítra do holešovické tržnice, bude se tam podávat od jedenácti polívka zadarmo. Budu ti držet místo,“ uzavřela přátelsky místo přání na dobrou noc. Vyhrkly mi slzy...
Komentáře