Vydáváme Viktorčinu knihu příběhů z dálkového treku přes Kavkaz. Jak se vyrovnat s pozorností, kterou osamocená žena na cestách vzbuzuje, se strachem, nepřízní počasí a byrokracií, jež právě v těch nejodlehlejších místech může být největší překážkou?
Autor: Viktorka + BWT Books
Chceme vydat knihu Viktorky Hlaváčkové o její sedmiměsíční cestě, během níž přešla pěšky Kavkaz od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbajdžánu. V knize jsou zachyceny rozhovory s obyvateli hor, jejich pestré osudy i příběh samotné autorky a její vnímání světa, které se s časem stráveným každodenní chůzí v odlehlých horách proměňuje. Záleží nám také na kvalitním grafickém zpracování, které má na starost grafička Marie Magdalena Lázně, text bude doplněn Viktorčinými fotografiemi. Cílem je vytvořit knihu, která se obsahově i vizuálně liší od běžné cestopisné produkce.
Kniha je již napsaná, začátkem září bude dokončená editace textu a korektury, během září proběhnou grafické práce a sazba. Vydání knihy plánujeme na začátek listopadu. Vybrané peníze použijeme na zaplacení tisku, pokud bychom vybrali o něco víc, investujeme do kvalitnějšího papíru i obálky a přidáme více fotek.
UKÁZKA 1, Gruzie - hory Gudamakari. Scházím z hřebene, protože se mi pádem ze srázu rozbil fotoaparát. Mířím k silnici v údolí, abych odtud dostopovala do Tbilisi a koupila si v bazaru jiný...
Při sestupu mě doběhne uřícený pastevec. V těchto horách je i na úbočích o společnost nouze, což znamená, že jakákoli lidská bytost, která sem zavítá, přináší s sebou velkou radost. Strávit večer s hostem je svátek a potěšení na duši. Je-li člověk dlouho sám, stává se i cizinec bratrem během několika prvních vět, během prvního úsměvu. Skutečnost, že jsme lidé a tím jsme stejní, stává se zřetelnější.
Doprovází mě pastvinou k salaši. Rezavá postel ve výšce dva tisíce metrů nad mořem, nad ní je do áčka vypnutá plachta a celé to stavení si stojí jen tak na louce. Neukotvené, ničím nepodložené. „Tak tady bydlím,“ ukazuje mi své obydlí, „půl roku pasu své ovce, půl roku pracuju jako ochranka na ragbyovém stadionu ve Tbilissi.“ „Tady spíte? A kde máte normální salaš?“ „Tam dole je kamenná salaš, ale ta slouží jako sklad. Je tam spousta harampádí, jen si tam chodím pro věci. Bydlím tady.“ Žasnu. „To je perfektní! Corbusieur hadr, toto je architektura, dělaná pro člověka!“ zvolám s lehkou nadsázkou, poněvadž málo domů je tak krásných jako ty Courbusieurovy. Kdybych si ale měla vybrat mezi některým z domů výjimečného architekta a starou železnou postelí tady v horách, nerozmýšlela bych se příliš. „Můžu si vás vedle vašeho nádherného obydlí vyfotit, prosím?“ žádám pastevce, který hned ochotně zapózuje. Foťák se mi včera rozbil pádem ze srázu, takže vytáhnu mobil a pořídím snímek. „Víš co? Zůstaň tu přes noc. Když se ti ta moje postel tolik líbí, tak v ní můžeš spát. A já si lehnu pod širák s ovcemi.“ povídá. „A na tvoji počest zaříznu berana!“ dodá nadšeně. Nevím, jestli mě víc vyděsila nabídka trávit noc s pastevcem nebo to, že bych způsobila předčasnou smrt nebohého zvířete. „Děkuju, ale to nejde. Strašně spěchám, můj manžel právě přiletěl do Tbilisi a čeká tam na mě.“ vytahuju argument svého fiktivního manžela. Mám snubní prsten, nad jeho fotkou v mobilu se dovedu zaníceně rozplývat, znám jeho životopis a dovedu bez váhání odpovědět na všeliké otázky, které mi pokládají ti, kdo jeho existenci zpochybňují. Aby mě to aspoň trochu bavilo, mám těch fiktivních manželů v zásobě několik – vždycky si vyberu toho, na nějž mám zrovna náladu. Když pastevec pochopí, že mě nepřesvědčí, pozve mě aspoň na oběd. „Tak se zdrž aspoň chvíli, dáme si spolu kus sýra.“ Pokračujeme níž, k té jeho kamenné salaši, která slouží jako sklad. Opravdu je tam tolik harampádí, že by se tam ležící člověk nevešel. Sedneme si na sudy, vypijeme kávu a pustíme se do tvrdého chleba se sýrem. Máme oba úplně stejný nůž a porovnáváme si, kdo ho má lépe naostřený. Chvíli se pozdržím, aby měl radost, že má společnost, daruju mu pohlednici a pak pospíchám dolů k silnici. Za manželem.
UKÁZKA 2, Ázerbajdžán - při sestupu z hor v pohraniční zóně mě zadrželi vojáci. Prohledali mi věci a počáteční výslech se změnil v přátelský rozhovor. Dokonce mi dali najíst...
Nálada se uvolní a já, konečně trochu najedená, začínám vtipkovat. Mého tlumočníka to zaskočí. Už si chvíli tykáme: „Hele, a… ty nevíš, že půjdeš do vězení?“ povídá mi opatrně. Koukám na něj jako sůva. Cože?! „Do vězení?“ opakuju po něm, protože si nejsem jistá, zda jsem rozuměla správně.
„No ano. Samozřejmě, že půjdeš do vězení. Přijedou si pro tebe policajti.“ „Sem? Sem přijedou policajti a odvezou mě někam pryč? Kam?“ „No to já přesně nevím. Zavřou tě možná na tři dny, možná na dva týdny…“ a dívá se na mě s lítostí tak hlubokou, že se v těch jeho smutných očích skoro topím. Oukej, tak jsem to asi s tím svým zaujetím pro svobodu a krásu hor trochu přehnala. Když mě zavřou, tak co, najíst mi tam dají. Ale to už mně asi nedovolí dokončit tu cestu k moři. Takovou hloupou chybou to muselo skončit, že jsem šla po cestě? Ach jo. „Tam,“ mávne rukou, „za tu závoru nesmí nikdo.“ „Ale vždyť odtud přijeli ti lesáci.“ namítám. „Ázerbajdžánci můžou pro vstup dostat povolení, ale cizinec nikdy. Copak vy to ve vaší zemi takhle nemáte?“ ptá se tónem dospěláka, který trpělivě hovoří k děcku, jež zapomnělo, jak se zavazují tkaničky. „Ne. My máme Schengen.“ odpovím rázně a s patřičnou hrdostí. Chlapec tomu nerozumí. Zjevně se ostýchá zeptat, co to ten Schengen je, ale mě se honí hlavou tolik věcí najednou, že nemám chuť cokoli vysvětlovat.
Když se Viktorka vrátila z Kavkazu, rozhodla se, že o svých zkušenostech z hor napíše knihu. Ihned se jí ozval nakladatel, se kterým si plácli. Odjela na půl roku na Island v domnění, že se tam do psaní pustí, ale Island ji vtáhl do děje tak poutavého, že neměla pochyb o tom, že další knihu právě žije. Na psaní nebyl čas. Nebyl na něj čas celý další rok. A když se do toho konečně pustila a bylo skoro hotovo, ozval se nakladatel s omluvou, že jejich dohodu musí z osobních důvodů zrušit. Bylo to zklamání, ale hned druhý den se všecko otočilo. Plácli si s ní totiž kluci z BWT Books. Okamžitě mezi nimi vzplanula tvůrčí energie, zapojili se kamarádi z Pod 7 kilo a kniha a vše kolem ní se dalo do pohybu.
Viktorka Hlaváčková – cestuje nalehko, bez stanu a nejradši chodí po horách. A úplně nejradši chodí tam, kam žádné turistické trasy nevedou. Má za sebou čtyři cca půlroční cesty, během nichž přešla Karpaty ze Zlína do Banátu, Balkán z Banátu do Istanbulu, Kavkaz od Černého moře ke Kaspickému a procestovala Island, kde pracovala jako honačka ovcí. Na cestách dobrovolničí, fotí, točí videa a testuje outdoorové vybavení pro obchod Pod 7 kilo.
Více o Viktorce
BWT Books – nakladatelství, které založili Honza a Vláďa, kamarádi od dětství, kteří milují vlaky, cestování a pivo. Říkají si Beer with Travel a loni vydali svou první knihu Transsibiřská magistrála, aneb s pivem v ruce od Finského zálivu k Japonskému moři. V lednu a únoru letošního roku podnikli Expedici Lenka 2020 na podporu devítileté Lenky, která trpí těžkým autismem a o této výpravě na východ natočili film.
Více o BWT Books
Pod 7 kilo – parta nadšenců do cestování nalehko. V roce 2012 založili první kamennou prodejnu v ČR zaměřenou na ultralehké vybavení na cesty. Od té doby stihli inspirovat tisíce cestovatelů mířících za dobrodružstvím do přírody, za odpočinkem a exotikou nebo na pracovní cesty.
Více o Pod 7 kilo
Přátelé, náš projekt na Hithitu je téměř u konce a my bychom vám rádi poděkovali za podporu, které si moc vážíme. Knihu jsme už poslali do tiskárny a díky vám se bude tisknout na kvalitní papír, na kterém by měly dobře vypadat jak fotky, tak i text. Pokud jste nestihli živé vysílání autorského…
VícePřipravili jsme pro vás autorské čtení, abyste věděli, jakouže knihu jste podpořili nebo možná ještě podpoříte. Viktorka přes facebookové živé vysílání přečte několik kapitol z Gruzie i Ázerbájdžánu a bude prostor i pro vaše dotazy. Teda doufáme, že včas stihne dorazit z albánských hor někam do…
Více
Komentáře