Festival národů Podyjí - XVII. ročník

Jak to začalo

Jak to všechno začalo nejlépe dokumentují slova duchovních otců sdružení Národy Podyjí, tedy Štefana Kapičáka, Simona Simoniče a Přemysla Janýra.

ŠTEFAN – Jak vznikaly Národy Podyjí: Jsem rodák z Beskydské Oravy. Není pravda, že jsem se na Moravě či v Mikulově ocitl, jak tvrdí mnoho pomluvačů, na cestě z Prahy na Slovensko, když průvodčí říkal „jsme na Moravě“ a já si to prý spletl se „jsme na Oravě“. Pravda je jiná. Ocitl jsem se v Mikulově za zaměstnáním, kde jsem působil jako ředitel městského kulturního střediska. Moravanů byla v roce 1974 nepodstatná většina a jinak mnoho národností a etnik mně blízkých. K mému překvapení zde žilo a žije asi šestnáct národností v pohodě, navzájem se ctí, spolupracují a vzájemně se inspirují. Částečné naplnění myšlenky lidské vzájemnosti se podařilo vznikem sdružení Národy Podyjí. Jsem rád, že jsem mohl být při jeho vzniku a společně s Přemyslem Janýrem a Simonem Simovičem jejím spoluzakladatelem. Při debatě ve vinárně U Simona jsme diskutovali o tom, jak spolu zde žijeme a jak málo o sobě vlastně víme. Hledali jsme formu, jak a při které příležetosti bychom se mohli lépe poznat. Vídeňský Pražák Přemek navrhl, že by bylo dobře, kdybychom představili specifika jednotlivých kultur vystoupením folklorních souborů, skupin a jednotlivců. Simon, vida toho, jak již opéká svá krásná selátka na náměstí vedle morového sloupu, navrhl, že se musíme vlastně seznámit prostřednictvím kulinárních specialit. Já, jako profesionální organizátor veřejných produkcí, jsem viděl zradu v tom, jak sháníme kotle, stánky, ledničky, elektrické přípoje, vodu a svoz celého potřebného mobiliáře na náměstí. Po požití dalších skleniček vína jsem souhlasil, že se aktivné této bohulibé akce zúčastním. Tak se vlastně zrodila přehlídka kuchyní národů Podyjí.

SIMON – Jak vlastně vzniklo sdružení Národy Podyjí: Na rozdíl od Štefana pocházím ze Srbska a do Mikulova jsem přišel začátkem devadesátých let přes Znojmo úmyslně. Nepřijel jsem vlakem a nevystoupil jsem náhodně. Poslechl jsem tehdy svou ženu, které se Mikulov, a konečně i mně, líbil, a začal jsem budovat zakoupený rozestavěný domek. Pro rodinku bydlení, pro sebe vinárnu, kde se budu moct setkávat se svými kamarády. A stalo se. Kamarádi chodili ke mně do vinárny a zde jsem potkal ne příliš oblíbené, ale pro mě milé kumpány Přemka a Štefana. Při oné Štefanem vzpomínané schůzce jsme debatovali o „multikultifenoménu“ Mikulova. Nápady, jak se všichni lépe poznat, byly různé. Přemek chtěl zapojit celý svět a Štefan byl skeptický. Mně bylo ale jasné, že sblížení a láska mezi národy prochází žaludkem, a tak proč se nepochlubit každý svými tradičními kulinářskými specialitami. A už to bylo. Když jsme, jak Štefan vzpomíná, při další sklence vína tuto bohulibou akci dále rozvíjeli a zvelebovali, byli jsme v tom všichni tři aktivně zapojeni. Ten první ročník vznikl na našich bedrech a vlastně na kolenou. Sbírali jsme od příznivců této myšlenky korunu po korunce. A přesto to bylo úspěšné počínání. Kuchyní bylo nejméně dvanáct. A má zlatá rožněná selátka mají každoročně čím dál více vděčných obdivovatelů – konzumentů!

PŘEMEK – Jak vznikaly Národy Podyjí opravdu: Pravda je horší, než ti dva naznačují. Někdy ke konci tisíciletí jsme se Svaťou, Poločechem - Poloněmcem, seděli v mikulovské hospodě a přisedl si k nám jeden z těch kočovných Rumunů, kterým to bylo do Valašska daleko, a tak se usadili na Slovensku na Oravě a teď matou lidi, že jsou ve skutečnosti Goralové. Když po půlnoci zavírali, zatáhl nás do vinárny k nějakému Srbovi, který tam právě popíjel s jakýmsi Chorvatem a ještě nezavíral. Venku zrovna mezi Srby a Chorvaty zuřila válka, a tak jsem se je do ní pokoušel zapojit, ale bezvýsledně. Bylo jim to úplně fuk, tvrdili, že jsou kámoši. Srb byl dokonce tak oprsklý, že mne začal lákat, abych také přijal srbskou národnost. Rezolutně jsem to odmítl, jenomže byl děsně houževnatý a po čtrnácti hodinách nepřetržitého přesvědčování mne nakonec dostal. Toho odpoledne už jsem šel spát jako Čech, Rakušan, Moravan a Srb zároveň. Jo, tohle je Mikulov, pěkně zrádné hnízdo, jen si povšimněte, s jakou nevinností ti dva hovoří o skleničce vína. Simon napočítal, že jen na Husově ulici žije těch národností dvanáct, a já jsem se zhrozil možných následků, kdyby to takhle mělo pokračovat. Bylo nutné to nějak dostat pod kontrolu. Starosta Zilk ve Vídni zrovna začal před radnicí pořádat letní kulinářské přehlídky vídeňských národů, a ta představa se nám zamlouvala. Když jsme se opět jednou se Štefanem loučili, objevil se ve dveřích Simon, že teda co s tím jako bude, že už má čtyři kuchyně a dvě kapely. A hned také obešel štamgasty a vybral od nich několik stovek. Takže jsme si zase sedli a začali doopravdy. Napsali jsme nějakou ideu a sezvali asi dvacet Mikulovčáků a pár Rakušanů na zakládající schůzku. Přišli skoro všichni, a bylo to. První festival se konal následující léto 2000. Ono to takhle zní trochu jako selanka, ale nevěřte tomu, někteří národové na sebe dokážou být pěkně zlí. Sám jsem byl svědkem, jak si nějaká babička Simonovi stěžovala, že jí ukrojil moc tučný kus selátka. „Ticho, ženská“, okřikl ji Štefan, který šel náhodou okolo. „Vždyť je to Srb, buďte ráda, že vám nepodřízne krk“. Když se do sebe ti dva pustí, lidé si v hrůze odsedají. Dnes již dávno víme, že Štefan z Oravy na dálku Simona adoptoval za syna. Ani já to Simonovi nedaruji. „Odkud ty to vlastně víš, že jsi Srb?“, ptám se ho. „No co je tohle za blbou otázku?“, rozčílí se. „Přece od rodičů.“ „A co když ti neřekli pravdu, co když jsi ve skutečnosti Albánec a oni to před tebou ze soucitu tajili, abys neměl potíže?“ Na to už rozumnou odpověď nemá. „Tak já to teda, na rozdíl od tebe, vím naprosto spolehlivě, že jsem Srb,“ dorážím ho bez milosti.

Tož tak, a teď si vyberte.

Co je náš cíl? 

Naším cílem je podpora porozumění a vzájemnosti mezi majoritním obyvatelstvem a menšinami, vyzdvižení etnické různorodosti jako pozitivního regionálního specifika. Jak jinak spojovat národy, než kvalitním tradičním jídlem, pitím a hudbou. 

Detaily

Každoroční hudebněfolklorněkulinářský festival v Mikulově vždy koncem července s neutuchajícím nadšením provozuje hrstka šílenců z obou stran hranice. Hudební skupiny, ta pro mikulovský festival typická nepřenosná směs undergroundových kapel a folkloru, je sice slyšet od pátečního večera, ale praskat ve švech začne Mikulov pravidelně v sobotu. To se na náměstí, v kulise středověkých staveb, objeví stánky se specialitami ze všech koutů někdejšího mocnářství. Máte chuť na prasátko na rožni v nejlepších tradicích srbské kuchyně? Sice budete nejspíš muset vystát frontu, protože tahle rozpadající se pečínka jde na odbyt snad úplně nejvíc, ale za pár korun je vaše. A co takhle jitrnice, jak ji dělají Romové? Sice do pravého střívka, ale z prejtu, ve kterém hlavní roli hrají brambory? Okořeněné je to úžasně a člověk se diví, že to už dávno není standardní pokrm na jídelníčcích vegetariánských restaurací po celé Evropě. No a samozřejmě koláčky, buchty a všechny možné sladké dobroty, jak je do rakouské kuchyně kdysi zavedly české kuchařky. Pardon, vlastně asi to byly kuchařky z Moravy. Takže jsme zase u Podyjí. A tam nesmí chybět pořádný vinařský košt a cimbálová muzika. Další překvapení přijde v neděli ráno. Na úpatí náměstí stojí dlouhý stůl s bílým ubrusem plný dobrot. Ke stolu jsou zváni účastníci festivalu i náhodní kolemjdoucí. "Permanent Breakfast" se jmenuje tenhle zázrak. Teď jím pravidelně končí Festival národů Podyjí.

... a ještě něco navíc

U příležitosti jubilejního X. ročníku v roce 2009 vydalo sdružení Kuchařku národů Podyjí, která vedle popisu festivalu a jeho vzniku obsahuje sbírku autentických receptů dosavadních účastníků spolu s informacemi o nich a s bohatou fotografickou dokumentací.

V rámci ročníku 2013 byl i prezentován film Karla Slacha a Ladislava Vencálka  „Posnídejte s námi“ o činnosti našeho sdružení a především o Festivalu Národů Podyjí.  

Kdo jsme?

Spolek Národy Podyjí, registrovaný v České republice a v Rakousku spolu se svými českými a rakouskými partnery se více než patnáct let zabývá životem národů a národnostních i jiných menšin v oblasti multikulturního česko-rakouského příhraničí v povodí řeky Dyje. Od roku 2000 pořádá každé léto Festival národů Podyjí v Mikulově. Vedle samotného festivalu se sdružení Národy Podyjí stále více angažuje také v přeshraničním regionálním rozvoji a aktivně se snaží o zprostředkování a navazování kontaktů mezi českými a rakouskými obcemi. Za dobu své existence se sdružení podařil slušný kus práce. Nejen v Mikulově, kde je jeho působení přímo hmatatelné v podobě rostoucího sebevědomí Mikulova coby národnostně mimořádně tolerantního a bezproblémového města, ale i na obou stranách hranice, kde si Národy Podyjí vytvořili pozici významného integračního prostředníka, až po jejich známost a podporu u místních i centrálních institucích obou zemí.

Proč to děláme? 

Náš spolek již tradičně pořádá stále více oblíbený a hojně navštěvovaný Festival dobrého jídla, dobré muziky a porozumění. Z různých důvodů se nám bohužel letos nedostává financí na realizaci Festivalu. Protože nechceme ochudit Mikulov i jeho návštěvníky o jednu z tradic, prosíme naše příznivce o podporu a finanční příspěvek.