Poslední vývoj na rusko-ukrajinských hranicích nás vrací hluboko do období studené války. Zdá se, že se Ruská federace dosud nesmířila se světovým vývojem, není schopna překročit svůj stín a vedení země neumí s vlastní tíživou realitou bojovat jinak než zbraněmi. Ale děje se to opravdu až nyní, nebo jsme se jen „probudili“ až ve chvíli, kdy se konflikt nebezpečně přiblížil hranicím západního světa?
S rozpadem Sovětského svazu se v mnoha bývalých svazových zemích probudila přirozená touha po obnovení autonomie. Někde se spokojili pouze s náznaky větší samosprávy, jinde došlo ke kompletnímu odtržení a v některých případech i k demokratizaci a reálnému zvažování partnerství se Západem. Prudké změny pochopitelně ovlivnily i samotnou Ruskou federaci, která se sama počátkem 90. let pokusila o demokratizaci. Avšak divoká privatizace, která v očích mnoha Rusů vytvořila rovnítko mezi demokracií a chaosem, zrodila jen skupinu mocných oligarchů s mafiánským pozadím a ještě více zdeptanou masu obyčejných lidí.
Jejich pochopitelnou touhu po pořádku, stabilitě a „normalizaci“ poměrů pak obratně využilo bývalé vedení bezpečnostních struktur, zejména tajné služby KGB, která se kosmeticky transformovala v několik nových agentur. Tyto skupiny spustily v zákulisí řadu intrik, jejichž cílem bylo obrátit hněv z neutěšené sociální a ekonomické situace v zemi proti Západu a všem politikům pokoušejícím se o jakoukoli demokratizaci. Jejich cíle byly jasné: zajistit si zisk z podílu na privatizačních obchodech a znovu obnovit svůj vliv. Charakter těchto snah předurčovaly nástroje, které k tomu byly a stále jsou využívány – strach, propaganda, fyzická síla.
Válka v Podněstří
Už vznik samostatného Ruska a rozpad SSSR doprovázelo násilí. V Moskvě se odehrál neúspěšný pokus o komunistický puč a v Podněstří eskaloval dlouho rostoucí konflikt, jehož příčiny lze vysledovat mimo jiné ve třenicích mezi ruskojazyčným obyvatelstvem, které sem přišlo zvláště v době existence Moldavské SSR, a Moldavany, kteří mají blíže spíše k Rumunsku. Emancipující se Moldavané během rozpadu SSSR prosazovali zákon, který by v zemi místo převládající ruštiny a moldavštiny psané azbukou zavedl jako jediný oficiální jazyk moldavštinu psanou latinkou (moldavština je dialekt rumunštiny, který lze psát latinkou rumunské abecedy i azbukou, spisovná podoba moldavštiny je s rumunštinou prakticky totožná). Tento požadavek narazil na odpor Moskvy a těch moldavských regionů, kde většinu tvořili etničtí Rusové. Moldavané však přesto zákon přijali.
V létě 1990 se následně objevil návrh na vytvoření Autonomní Podněsterské Moldavské socialistické republiky, která by etnickým Rusům garantovala používání ruského jazyka, azbuky a nebránila jim v nadstandardních vztazích s Moskvou. Moldavská vláda oddělený přístup k ruské části obyvatelstva odmítla a prosadila deklaraci o demokratizaci. V reakci na to vyhlásil představitel promoskevsky orientované části obyvatel, etnický Rus Igor Nikolajevič Smirnov, vznik samostatné Podněsterské moldavské republiky (PMR), ve které byl později několikrát zvolen prezidentem.
PMR je de facto úzký pruh země na levém břehu řeky Dněstr, protože však republika nikdy nebyla mezinárodně uznána, de iure toto území stále patří Moldavsku. Smirnov byl moldavskými silami zajat, proti čemuž moldavští Rusové protestovali například blokádami důležitých dopravních cest. Vše vyvrcholilo vpádem jednotek Ruské federace do města Bendery, důležitého hospodářského a dopravního uzlu na pravém břehu Dněstru, a jeho připojení k PMR, s níž jej spojuje most a trolejbusová linka. Tyto boje si vyžádaly kolem 1 000 obětí, z toho 400 civilistů. Šlo o první konflikt, kdy Rusové pro prosazení svých zájmů využili také dominance v oblasti dodávek energie. Moldavané v odvetě reagovali blokádou ekonomických vztahů. Nejasná a napjatá situace přetrvává v oblasti dodnes.