Nebe z popela

Jak to začalo

Na začátku byla touha poskládat slova do vět, které by mohly oslavit čtenáře. Prostě touha zkusit to. Pak přišla práce několika let, konzultace s profesionály, hledání výrazů a stálá nespokojenost. A dalším podnětem k dokončení knihy bylo setkání s vynikající malířkou Annou Sypěnovou a jejími průniky do nejtajemnějších komnat lidské lásky, hrdosti, strachu i bolesti. Prostě setkání s umělkyní, která otevírá srdce. Svoje i vaše.

K uskutečnění svého snu jsem zvolil crowdfundingový portál Hithit z prostého důvodu. Mají velké procento úspěšně dokončených projektů. Jsou známí, seriózní, dovedou pomoci. Vědí jak na to. Jsou zárukou i pro ty, kteří se rozhodnou přispět. A to je z mého pohledu to nejdůležitější. Proto jsem zde.

Co je náš cíl?

Cíl je jasný a jednoduchý. Zaujmout čtenáře, který už nikdy nezapochybuje o tom, že svět je úžasné místo k žití.

Detaily

Bůh je tak blízko, když na něj myslíme a tak daleko, když bychom se ho vydali hledat. V krajině prvních slov, které si pamatujeme celý život, ač jsme je nikdy neslyšeli, jsme sami, i když obklopeni láskou. Naše poslední slova nikdo neslyší, ale všichni si je pamatují. A mezitím jsme součástí světa, který je v nás, kolem nás, pod námi i nad námi. Nebojme se poezie, nebojme se snít a vychutnávat si pocit čistoty, v kterém objevujeme znovu všechno, co jsme již jednou prožili, našli a ztratili. Srdce a duši. Celý život. Anebo jsme opět na začátku a máme vše ve svých rukách.

... a ještě něco navíc

I poezie si zaslouží čtenáře. Nebo vnímavý čtenář poezii. Proto si dovolím několik ukázek.

V ČECHÁCH

I.
Na počátku bylo ticho

Jen prudký dech,

zavěšený na nitích prostoru,

vše rozezvučel,

Bylo počato, bylo stvořeno.

Beze slov. Bez jména.

Křtitelnice zrození se naplnila

a radost z probuzení byla slyšet,

v tom čase bezzubém.

Kdy jasnilo světlo, temněla noc.

Byl večer a bylo ráno

Chrám nepostavený přede mnou,

Chrám nedostupný nade mnou

II.

Poddajnost i vzdor, dědictví rodu,

požár z pohanských ohňů, z oharků věštkyň,

zapálil plemenný býk

Odstrojený plamen

Země vzbouřená, na rozhalené hrudi taví lež.

Bodláky zohyzděný Říp, se postaví kříži,

když z čedičové hory padá zmučené tělo, hořící snop,

do Čech, kde v moři slz se utopíš,

mořem slz se probrodíš, životem v Čechách,

kde jsou nejzbožnější z těch,

kdo v Boha nevěří.

V bezedné noci jak v promarněném životě

Strach a bezmoc

III.

Z přesypaného času se zhmotňuje

prorok, který nepředvídal,

prorok, který nevěštil,

prorok, který lhal

Pravdě nevyčítat věrnost ….

Okamžik, kdy země očištěna přívalem dešťů,

nadějí naplní své kalné řeky, své nádoby jedu,

své studně zapomnění,

své prameny tesknoty,

novou nadějí, jež nemá obzoru.

V dědičném kruhu se pohybujeme,

poslušní, plnící vlastní rozkazy,

nenávistní v tortuře pomsty,

vtlučeni do osudu spálených polen,

dlouho doutnající,

jak srdce plné

zjihlé

bezmocné  

odevzdanosti

IV.

V půdě domova kvete pastýřská hůl

květem lípy

Ruce spojené k prosbě, poklekáme

Slova ostřejší střenky, povstáváme

Ozvěna prvního hlasu, věříme

Křičíme, otloukáni bolestí ženy,

proklínající mateřský instinkt,

křivdu na těle svého nenaplnění.

Plochá břicha rybníků už nerodí boj,

houpavou půdou pod nohama,

kráčíme přes válečná pole,

krvavým cepem udusit obilí.

V.

V písmo se nevejde nová hláska,

nechť vrátí se k Bohu co jeho….

Co s námi?

Neodvoláme

Naše je pravda!

Bezmocný král bez království,

jemuž nikdy nekraloval.

Svatého Václava svatobraní

je zahnízdění trůnu

než přijmeme svou oběť

 
Pak nepustíme zvony do Říma…

ať jejich srdce puknou zde

VYSOČINA

Jen jednou jeden den dýchat vzduch,

který tě obklopuje…

Na stráních lilie zlatohlávek,

lýkovec jedovatý, ladoňka dvoulistá voní,

vzácnější než ANO před oltářem.

Stárnoucí stromy opouštějí les

Vysoko létají dravci, když zhášejí křídly

studené plameny hvězd,

měnící se v brázdu selského rodu

v zaorané krajině,

jehož krev tolik miluješ

V řekách na dlaň listí a pod ním voda až křest bolí,

dokreslují fresky mraků

v nehybném rozpažení průsvitného nebe.

PORTA COELI opodál

Vesnice, zrnka z růžence

Města, jak vytištěné betlémy

Svatí u silnic (V pozoru)

Z prachu a hlíny (Jako my)

Štíhlé a horlivé jsou tvé prsty,

pořezané o boží muka, kříže něhy,

nořící se do samoty, v které teskní dým

a černě sněží

Zbloudilá, v květenství lásky,

ve světle stínů neviditelná,

tvé kroky se mění v cizí

každým rokem rychleji,

a zarůstají plevelem.

Bez slitování

Jediná čistá nevěsto domova

HEINE V PAŘÍŽI

S Němkou, která by v sobě nezapřela Francouzku,

kdyby Francouzkou chtěla být,

sedíce u jednoho stolku na Rue Lepic,

červené víno, sladkost v ústech, prokousnutá krev,

ostrými zoubky Marianne s frygickou čapkou.

(Zamilovat se byl náš cíl, ale láska se sama rozpustila, změnila svůj tvar, objem, pevnost, stálost)

Heine, její hrdina, v městě, které mu bylo souzeno,

první nadšený socialista, který tolik obdivoval

revoluci, jež odměřovala čas pomocí gilotiny, říkal:

„Pokud jsou lidé schopni pálit knihy,

jsou schopni pálit i lidi“.

Vyprávěl svému Německu Zimní pohádku,

aby tak protkal čas temnými mračny

dusného letního nebe.

Nezapomnělo.

Lebensraum rozšířilo na Evropu,

trávou a říčním pískem

protkané vlasy Lorelei,  

obarvilo na nordický odstín

Svým osudem předjímal osudy milionů.

Rückkehr unerwünscht

Loučil se slovy: "Bůh mi odpustí,

je to jeho zaměstnání.“

Kdo jsme?

Jsem učitel. Po mnoha životních zkušenostech, po dlouhých cestách křižovatkami života. Pyšný na svou práci a ještě více před ní pokorný. 

Proč to děláme?

Začátky jsou vždy výzvou. Ještě k tomu, když mají skvělý konec. Ale to už bude záležet na jiných.