Chtěl jsem napsat knihu o fotografování.Ale napsal jsem knihu o životě. A jaký je život, taková je i kniha. Občas zamyšlená, občas hloubavá... ale většinou je to všechno jenom jedna velká prča. Pomůžete mi ji vydat?
Autor: Petr Jan Juračka
Stojím na vrcholu hory, opírám se o dřevěný kříž a hledím směrem k oblakům, krvavě zbarveným sluncem. Je už večer, vlají mi mastné vlasy ve větru, a brousím pohledem mezi hlubokými údolími, lesy, ledovci a nepřeberných odstínů modré, oranžové, fialové a růžové, kterými hraje obloha přímo před mýma očima. Celá scéna se mění každou vteřinu a já vnímám pomíjivost bytí i radosti. Za mnou stojí kamarád, který se mě za chvilku hlasitě zeptá: "Na co tam furt čumíš, ty vole?” "Byl krásný západ slunce, všiml sis?" odpovím tiše a hluboce dýchám vlahý
vzduch, nasycený odpoledním deštěm. "To už se tak večer stává, že slunce zapadne" odpověděl mi ironicky člověk, který je vším, jen ne fotografem. Člověk, který nikdy nepochopil to moje neustálý tahání se s desítkami kil krámů navíc. Možná ani nepochopil, o čem to focení vlastně je. A o čem tedy?
Zcela jistě ne o srovnávání záběrů, předních příčkách v soutěžích, ani o penězích. Už vůbec ne o objektivech, pixelech a softwarech. A vlastně ani o společenském postavení, rautech a vernisážích, nebo počítání lajků pod fotkami na sociálních sítích. Tak o čem tedy je fotografie?! Fotografie, fotografie je přeci o ochotě prožívat krásné okamžiky opakovaně. Vracet se na stará známá místa, sedět na stoletých kmenech, vnímat proměnlivost podmínek. Je to ochota podělit se s ostatními o svůj unikátní prožitek, o radost ze života. O ticho, které zastřešuje východ slunce nad krajinou. O řev vodopádů, které každým okamžikem smáčí Tvoje boty. Fotografie je o touze zachytit nezachytitelné. Opakovat neopakovatelné. Fotografie je o vidění krásna, a o sdílení. O přenesení pocitů, o nichž nelze hovořit slovy. O nezodpovězených otázkách, na které ale ani nikdo nehledá odpověď. Je o důvodu, proč fotograf vůbec existuje. Proč se trmácí s batohem do nebezpečenství. Proč opouští domov, rodinu a klid, aby moknul dlouhé hodiny tam venku. Tam kde hlavním zdrojem světla nejsou žárovky, zářivky, ani monitory. Ale Slunce.
"Asi mi sleze nehet" po chvíli říkám směrem k mému nejlepšímu příteli na vrcholu hory, a ještě tiše dodám "a podáš mi prosím pivo?"
Když se narodíte jako zrakově postižené dítě s křivou páteří a s plochýma nohama, v patrně nejplošším místě ve vesmíru, totiž Pardubicích, Vaše šance na to stát se světově uznávaným fotografem, horolezcem, anebo vědcem zabývajícím se fotografií mikroskopického světa nejsou příliš velké. Jenomže občas se stane, že se u kolébky zjeví dezorientovaná sudička a začnou se dít věci. Já tohle štěstí ale měl a kromě vědecké kariéry na Univerzitě Karlově jsem se napříč všem prognózám podíval přes hledáček fotoaparátu na šest světových kontinentů, lezl na druhou nejvyšší horu světa a popsal nový živočišný druh. Tento projekt bude spočívat ve vybrání prostředků na vydání knihy, která je přímým důkazem toho, že zázraky se dějí a že Bůh má blázny rád.
Co se tak pamatuju, od psaní mě dost lidí zrazovalo. Nejvíc učitelka na základce, která mi tvrdila, že si neumí představit, že bych se vůbec dostal na gympl. A pak taky ta učiteka na gymplu, která mi tvrdila, že si je vědomá faktu, že blbě mluvím, ale že mě to rozhodně neopravňuje k tomu, abych místo toho psal. První publikovatelný a zároveň celistvější texty z cest jsem napsal až během doktorátu na březích Bajkalu. Na nebi bylo víc hvězd, než písku ve stanu. Tři týdny jsem se nemyl, bolely mě ruce z pádlování, nohy z chození a měl jsem horečku. Tehdy jsem poprvé zažil ten pocit svobody a zároveň tíhu vlastního rozhodnutí. S kamarády jsme se prostě rozhodli, koupili jízdenky na transsibiřskou magistrálu, sbalili nafukovací čluny a vyrazili přes půlku kontinentu vlakem vstříc dobrodružství. Od té doby jsem pak psal články a různé texty ze všech větších, a vlastně i menších cest. Ať to byla Afrika, Latinská Amerika, Asie anebo třeba Grónsko. Přestože jsem tam byl hlavně za focením a točením, vždy jsem přitom psal. Některé texty jsem publikoval průběžně v časopisech, některé na sociálních sítích a některé jsem si nechával jen pro tuto příležitost. Po sedmi letech průběžného psaní jsem se rozhodl, že již nastal čas spojit všechny ty střípky v jeden ucelený příběh, v tuhle knihu. Poslední rok je tak po večerech přepisuji, skládám do jednoho příběhu, který je již takřka dokončen. S knihou si tak nekupujete jen zábavu na několik večerů, ale taky osm let mého života. Tedy všech třech mých životů - života profesionálního fotografa, přírodovědce a popularizátora vědy a hlavně život otce dvou dcer.
Ne, tahle kniha svět nezmění. Ale může krapet změnit Váš pohled na něj. A i kdyby ne, bude v ní, kromě kusu mého života, spousta neotřelých fotek na pěkným papíře. Tak se alespoň pokocháte.
Jo, tak na to se mě mnohdy ptají všichni, včetě rodičů a přátel. Když zrovna pracuji, tak povětšinou jako vědecký pracovník z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kde se mj. věnuji profesionální fotografii mikrosvěta a vědy. Kromě popularizace vědy a vlastního výzkumu na poli hydrobiologie se velmi intenzivně věnuji taky leteckému filmu pomocí rádiem řízených dronů. V této oblasti se mi tak nějak poštěstilo na několik týdnů dosáhnout světového rekordu v létání ve vysoké nadmořské výšce, kdy jsem bezpečně odstartoval a přistál s dronem v nadmořské výšce 6334 metrů nad mořem, a to v rámci horolezecké expedice na druhou nejvyšší horu světa, K2 (Pákistán). Mno, celkem se mi z toho zamotala šiška, o tom žádná. Výstavní cyklus z této výpravy jsme vystavili loni v Českém Centru v New Yorku, svoje fotky jsem však vystavil více jak padesátkrát. Mám za sebou více jak 300 veřejných přednášek, včetně TEDx Prague anebo Science Café.
Co se týče focení, měl jsem obrovský štěstí a stal se ambasadorem, tj. továrním jezdcem značky Nikon. To mi dalo celkem křídla a poslední roky jsem byl na svých cestách vybavený půjčenými zrcadlovkami a objektivy těch nejvyšších tříd, které tahle značka nabízí. Toho si tak nějak všimli lidi z českého DJI, tj. největšího světového výrobce dronů, a udělali ze mě ambasadora taky. Někdo může říct, že mám prostě z prdele kliku, někdo v tom vidí Prozřetelnost, a někdo zase výsledek deseti let každodenního focení a publikování fotek. Vy v tom můžete vidět co chcete, ale je fakt, že ty poslední roky jsem žil fakt naplno a i proto jsem se rozhodl nečekat s vydáním knihy na důchod. Kdo ví, jestli nějakej někdy bude.
Natočil jsem také několik krátkých přírodovědných filmů, z nichž hned ten první zvítězil v soutěži NF Neuron o nejlepší popularizační video, což mi dalo šanci k tomu, že mám v současné době vlastní popularizační pořad v televizi, a to na TV Nova v rámci Magazínu Víkend. Jmenuje se to “Petrova divočina”, ale ten název vymysleli lidi na Nově. Prej na základě toho, jaká je se mnou spolupráce. Všechny ty příběhy v pořadu si tak nějak sám píšu, točím, moderuju, zvučím, střihám, ale tak nějak postupně zjišťuju, že ve víc lidí víc udělá a zrovna experimentuju s externím střihačem a občas si vemu i kameramana :-) Posledním filmovým počinem, na kterým mi bylo obrovskou ctí pracovat, byl neskutečnej film Who's Who in Mycology, na němž jsem pracoval více jak rok u sebe doma ve sklepě, tedy přesněji v atomovém bunkru. Tento krátký, a poněkud nezvyklý hraný film získal prestižního studentského Oscara v Las Vegas loni na podzim. Toto ocenění přitom dodnes drží jediný český snímek, a to Ropáci Jana Svěráka (1989). No úlet, to je jasný.
Vážení čtenáři! Vy brďo! To je poprvé, co jsem použil tohle oslovení! A můžete za to Vy! Od vydání knihy Ze života fotografa, které jste právě Vy pomohli na svět, uběhly tři roky. Dodnes mi chodí milé e-maily od lidí, které knížka hecovala, pobavila, rozesmála. Moc Vám za všechno děkuju! Chtěl…
VíceDobrý den všem! Dnes je to rok, kdy jsem spustil tuhle kampaň na hithitu. Tehdy jste mi moc pomohli a já Vám chci ještě jednou pěkně poděkovat! Pokud Vás kniha bavila a chtěli byste malinko toho pokračování, chtěl jsem Vám jen dát vědět, že nejen na základě úspěchu knihy vznikl můj nový seriál…
Více
Komentáře